RUDOLF STEINER - MUŽ NA PRAHU (2)

Setkání s mistrem

Někdy v tomto čase se Steiner setkal s dalším člověkem, jehož jméno nám není známo. Zpravuje nás o něm pouze jako o „mistrovi“. Francouzský spisovatel Edouard Schuré, autor světově proslulé knihy "Les Grands Initiés",vyd. 1889 (Velcí zasvěcenci: Tajné dějiny náboženství), Steinerův pozdější přítel a stoupenec poznamenává, že tento mistr byl „jednou z těch mocných osobností, které zde na Zemi plní pod maskou nějakého všedního zaměstnání své poslání“. Steiner v té době četl mnoho filosofických spisů, obzvláště německé idealisty, a postupně se pročetl Hegelem, Schellingem i dalšími. V hodinách dějepisu, které ho nudily, vstřebal Kantovu Kritiku čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft, 1781). Steiner byl posedlý, tehdy i později, vyvrácením vědeckého materialismu, a tento impuls jej přivedl ke studiu filosofie.

Z toho mála, co víme o mistrovi, vysvítá, že komentoval některé pasáže v díle Johanna Gottlieba Fichteho, jednoho z Kantových nejdůležitějších následovníků, který pomohl Steinerovi v jeho hledání. Fichteho práce je zaměřena na ústřednost lidského ega čili „Já“; místa vědomí, o němž se vědecký materialismus vyjadřoval jako o pouhé iluzi. Steinerova vlastní duchovní zkušenost ukázala, že šlo o očividnou nepravdu. „Já“ je spíše než iluzí konkrétní, neredukovatelnou skutečností. V příštích dvaceti letech, dokud nebyl Steiner objeven jako duchovní vůdce, se soustředil na vypracování metodické epistemologie, ověřující tento fakt.

Úvod ke Goethemu

Největší vliv na jeho myšlenky však měla práce Johanna Wolfganga von Goethe. Ten nejvíce proslul svým dramatem Faust (1808–1832), založeném na varovném příběhu o smlouvě s ďáblem, který transformuje do archetypu západního vědomí. Ačkoli se nikdy netěšil stejné pověsti mezi anglicky mluvícími, Goethe je jedním z Olympanů západní literatury, sdílejícím své vrcholné postavení s Platónem, Dantem a Shakespearem (také Jung mínil, že Goethe představuje klíčovou postavu, dokonce se někdy uvažovalo, zda není nelegitimním potomkem jistého velkého muže). Goethe je často považován za vpravdě renesančního člověka. Nebyl pouze obrem literatury, ale též politikem a cestovatelem; co však bylo pro Steinera nejdůležitější, vědcem, který představoval velký přínos pro botaniku, anatomii, mineralogii a optiku. Skrze literárního učitele Karla Schröera, jenž Steinerovu mysl vlivu Goetheho otevřel, dostal také doslova životní šanci. Ve věku dvaadvaceti let mu nabídli redakci Goetheho vědeckých spisů kvůli velkému vydání prací tohoto polyhistora.

Může se zdát s podivem, že neznámý venkovský učenec obdrží podobnou nabídku, ale obecně se soudilo, že Goetheho vědecké úvahy tohoto typu jsou neužitečné vědě a nudné jako literatura; popravdě se nikdo jiný nechtěl redakcí zabývat. Nehledě k brzkému úspěchu, kdy Goethe prokázal, že lidská horní čelist obsahuje praemaxillu, mezičelistní kůstku nalezenou u jiných savců – ostatně byl evolucionostou dávno před Darwinem – shledává většina vědců pokusy o vyvrácení Newtonovy teorie barev, nebo snahy demonstrovat exixtenci Urpflanze, rostliny, z níž vzešly všechny ostatní, za zmatené, ne-li rovnou šílené. Ovšem pro Steinera byla Goetheho věda prototypem toho, co se stalo jeho vlastní fenomenologií duchovních světů.  Místo obvyklého vědeckého chladu a nezaujatého pozorování světa coby pouhé hmoty, netečný vůči jeho signálům, Goethe volal po „objektivní imaginaci“, aktivní, kontrolované účasti v realitě. Subjektivita vědce – stav jeho vědomí – byla o mnoho důležitější než vzrůstající pedanterie přesnosti dosahovaná pomocí přístrojů. Tato „objektivní imaginace“, položila základ pro Steinerovo vlastní „nadsmyslové poznání“.

Setkání s Nietzschem

Redakční práce na Goetheho spisech otevřela Steinerovi mnohé dveře. Jedny z nich vedly i do Výmaru, dramatikova města, kde byl požádán o práci na dalším prestižním úkolu, jeho archivu. Přestože Steiner našel několik kongeniálních kolegů, práce přinesla i další odměny. Byl uveden do městského literárního a kuturního života, seznámil se s řadou osobností. Tehdy došlo k jednomu zvlášť důležitému setkání. Elizabeth Forster Nietzsche, sestra nemocného filosofa, přiměla Steinera, aby se spolu s ní věnoval Nietzscheho archivu. Což vedlo k tomu, že Elizabeth představila Steinera svému bratrovi, který byl následkem syfilis již několik let duševně chorý. Elisabeth oblékla bezmocného Friedricha do tógy a přivedla jej k oknu, kde jeho prázdný pohled a zanedbaný zjev vyvolával dojem velkého proroka. Na Steinera, jenž se obával Nietzscheho šílenství, to nicméně zapůsobilo – nikoli postava před ním, ale její duchovní aura.

Spatřil Nietzscheho duši „vznášející se nad jeho hlavou, nekonečně krásnou ve svém duchovním vzhledu…“. Byla to duše, jež „vzala z minulých životů na Zemi zlaté bohatství velké spirituality…“ ^[1]    Pokud představa Nietzscheho „duše“ plné „zlatého bohatství velké spirituality“ naznačuje čtenářům souvislost s autorem "Beyond Good and Evil and The Antichrist", pak Steiner ignoroval Nietzscheho filosofii stejně, jako to notoricky činila jeho sestra. Měli by se podívat do Steinerovy knihy "Friedrich Nietzsche, ein Kämpfer gegen seine Zeit", vyd. 1895 (Friedrich Nietzsche, bojovník proti svojej dobe), pozoruhodně vnímavé studie, kterou občas rád četl coby Nietzscheho. Během své kariéry měl totiž Steiner zvláštní schopnost proniknout dovnitř a pak bránit myšlenky těch, s nimiž hluboce nesouhlasil – například tvrdého materialisty Ernsta Haeckela. Tyto kritické sympatie ovšem často vedly k ještě hlubšímu neporozumění.

Když Steinerova práce ve Výmaru končila, ještě před vstupem na akademickou dráhu (Steiner získal během svého pobytu doktorát z filosofie a mohl si někde snadno najít pohodlné místo), rozhodl se však raději přestěhovat do Berlína, domova rodící se německé avantgardy. Tou dobou publikoval knihu, která je podle přesvědčení mnohých tou nejvýznamnější: "Die Philosophie der Freiheit". "Grundzüge einer modernen Weltanschauung – Seelische Beobachtungsresultate nach naturwissenschaftlicher Methode", vyd. 1894 (Filosofie svobody. Základní rysy moderního světového názoru), vzrušující, i když poněkud náročnou práci o epistemologii, jež, jak Steiner věřil, stála za pochybnostmi o skutečnosti lidského „Já“. Další, kupříkladu vlivný filosof Eduard von Hartmann, autor nesmírně populární "Filosofie nevědomí" (Die Philosophie des Unbewussten, vyd. 1869) však byl méně přesvědčen a naznačil, že má v té otázce zmatek. Steiner každopádně neochvějně věřil v poslání šířit své myšlenky. Kromě toho si potřeboval najít práci. Ačkoli Steinerovi stoupenci měli sklon vidět jeho život jako přímé rozvinutí předurčeného osudu – a Steiner sám, musíme přiznat, přispěl k této víře. Jako my ostatní, hledal i on své místo ve světě a byl si jistý, že je nalezl. Také choval přesvědčení – a to právem – o vlastní genialitě.  Literární a kulturní svět Berlína mu mohl poskytnout jinde nedostupnou příležitost.

Steiner však udělal zcela nepraktické rozhodnutí, když zakoupil skomírající časopis "Das Magazin für Literatur". Jeho předchozí katastrofická zkušenost ve Vídni, kde se stal redaktorem politického magazínu, byla patrně zapomenuta a Steiner pokračoval ve vydávání již odepsaného "Das Magazin für Literatur" do krajnosti, vystavuje jeho čtenáře neustálým povzbuzením, týkajícím se duchovního života. Ve věku Strindberga, Wildea, Ibsena, Wedekinda a Shawa se ovšem Steinerův idealismus zdál jen vyvanulým zbytkem zapomenutých časů. Ačkoli naříkal, jaké břemeno na něj osud vložil, Steinera těšilo sbližování s bohémou: jeho známosti zahrnovaly básníky, dramatiky, romanopisce i politické aktivisty. Tato reputace v polosvětě vlastně zavinila, že akademici rušili své subvence a Steiner si vysloužil vyznamenání stát se jediným učitelem esoteriky, který byl – pokud je známo – periodicky zakazován v carském Rusku, protože se vědělo o jeho stycích s anarchisty.

V Berlíně se Steiner také poprvé oženil, ačkoli bychom mohli nabýt dojmu, že jeho vztah s Annou Eunicke byl téměř platonický. Anna byla ve Výmaru Steinerovou domácí a následovala jej, když se pak stěhoval do Berlína. Po dalším stěhování a po úvaze ji pojal roku 1899 za manželku v civilním sňatku. (Konal se v domácnosti Eunicke, kde Steiner prožil jednu ze svých zkušeností se samotářským otcem.) Anna, ne právě vzdělaná nebo kulturní žena, byla zjevně velmi šťastná, že měla pana doktora pod svou střechou; Steiner tedy v oné době vynechal „mizérii života o samotě“, stejně jako levné ubytování a špatné jídlo, které měl doposud. Anna byla o deset let starší než Rudolf a jejich vztah nastoluje otázku Steinerovy sexuality, o níž není na čtyřista šesti stránkách jeho autobiografie ani zmínky. Na základě autority jednoho ze Steinerových žáků, Christophera Bamforda, se lze domnívat, že doktor zachovával celibát.

Berlín a teosofie

V Berlíně pak Steinerova kariéra opravdu začala. Po nějaký čas se zdálo, že je ochoten hovořit k jakékoli skupině, která mu byla ochotna naslouchat. Vyučoval historii a další předměty na Arbeiter-Bildungsschule, přičemž kradmo vsouval velké dávky idealismu do pučícího marxistického materialismu. Učil také ve společnosti Giordana Bruna a v "Přicházejícím dni", kvazi-nitzscheovské kulturní skupině. Každopádně je dokázal všechny opustit (stejně jako Annu Eunicke), když přistoupil na požadavek vyučovat v "Berlínské teosofické společnosti". Steiner se po léta snažil vyjádřit své vhledy do duchovních světů pod pláštíkem filosofie. Nyní, na přelomu století, ve věku čtyřiceti let, se rozhodl odhodit kamufláž a promluvit o svých zkušenostech přímo.

Steiner se brzy včlenil mezi prominenty společnosti a stal se hlavou jedné z jejích větví. Jeden z jejích členů byl obzvláště zasažen. Balto-ruská herečka Marie von Sivers, která se roku 1914 stala Steinerovou druhou ženou. Zajímala se, zda doba není zralá pro rozkvět nového duchovního hnutí v Evropě a víc, zda není Steiner přesvědčen, že by se měl ujmout jeho vedení. S myšlenkou souhlasil, ale trval na tom, aby hnutí bylo pevně spojeno se zdroji západní spirituality. V té době prošel duchovní krizí, jež jej přesvědčila, že příchod Krista byl tou nejdůležitější ze všech událostí v lidské historii. Neměl čas na „východní moudrost“ nebo na mystické mahátmy. Víceméně přijal kosmický evoluční rámec z "Tajné doktríny" madam Blavatské, široce jej obohatil německou idealistickou filosofií i křesťanskou mystikou a rozvinul osobitý neorosikriuciánský systém idejí, obohacený jeho vlastními vhledy do akášických záznamů. V tomto světle je těžké ignorovat poznámku historika okultismu Jamese Webba, že se Steiner přidal k "Teosofické společnosti" s úmyslem ji převzít.

Jeho vztah ke společnosti nebyl jednoduchý a v roce 1913 se on a hlava spolku Annie Besantová neshodli ohledně C. W. Leadbeaterovy obhajoby indického chlapce Krišnamúrtiho coby druhého příchodu Krista. Steiner byl touto myšlenkou znechucen a ještě více Leadbeaterovými pedofilními choutkami. Žádal rezignaci Besantové; odvetou byla jeho exkomunikace. Steiner společnost opustil s většinou svých přívrženců – v té době jich bylo několik tisíc – a vytvořil novou skupinu, "Antroposofickou společnost". Jakožto opozice k teosofům, kteří mluvili o moudrosti bohů, se antroposofie soustředila na moudrost lidské bytosti.

-pokračování-