Rytiny vesmíru: "Arizonská hvězdná mapa v kameni" (2)

Při bližším pohledu na zemskou/hvězdnou mapu, se zaměřením na jedno konkrétní souhvězdí, nám překvapivě začne docházet, že pozemský Orion velice přesně odpovídá svému nebeskému protějšku a vzoru – prehistorická „města“ (sídla) zrcadlí každou důležitější hvězdu této konstelace. (viz mapu „hvězdných měst lidu Anasazi“ níže).

Na severovýchodě Arizony ční do výše obří, ruce podobná geologická formace Black Mesa, která jako by natahovala své tři prsty – tři skalní útvary. Jsou to tři posvátné hory lidu Hopi, izolované od tamější bezútěšné, ale neskutečně krásné krajiny, do níž to tak dlouho vábilo jejich Starší. Upoutání naší pozornosti tímto „středem světa“ má za následek, že si povšimneme nezaměnitelné podobnosti s Orionovým pásem. Mintaka, dvojhvězda a první z trojice, která se objeví na východním obzoru, když souhvězdí vychází, odpovídá osadám Oraibi a Hotevilla na (západním) vrcholku Third Mesa.

První jmenovaná vesnice je považována za nejstarší trvale sídlící společenství na kontinentu, neboť jeho počátky spadají už do raného 12. století. Až do roku 1906 byla výstavba druhé osady prorokovanou ovšem zároveň dosti traumatizující záležitostí historie lidu Hopi – byla totiž ovlivněna sporem mezi progresivní a tradicionalistickou větví této komunity. Asi deset kilometrů východně, na vrcholku (prostřední) hory Second Mesa, se nachází osada Shungopovi, o níž se předpokládá, že jde o první osídlení ve formě vesnice od dob, co do této oblasti kolem roku 1100 n.l. přišel kmen Medvědů.

Jejím nebeským pravzorem je Alnilam, prostřední hvězda pásu Orionu. Přibližně o dalších deset kilometrů dále na východ, na vrcholku hory First Mesa, se rozkládá trojice blízko u sebe ležících osad Walpi, Sichomovi a Hano (Tewa) – z nichž ta první vznikla ještě před rokem 1300 n.l. Tyto tři pak odpovídají trojhvězdě Orionova pásu jménem Alnitak, jež vychází nad obzor jako poslední.

Asi 40 km severovýchodně od Shungopovi se nachází ruiny Burnt Corn poblíž osady Pinyon na skalním masivu Black Mesa. Poblíž se nachází pramen, o kterém se lid Hopi domnívá, že je to letní sídlo Kačinů. Tyto maskované duchovní bytosti, jež se prezentují jakožto zprostředkovatelé, na sebe mohou vzít podobu jakéhokoliv fyzického objektu, jevu nebo stvoření na světě. Z hlediska hvězd odpovídá tomuto specifickému místu Velká mlhovina v Orionu (M-42 a M-43) nacházející se na meči, jenž mu visí u pasu. Téměř přesně na sever od Oraibi, ve vzdálenosti nějakých 90 kilometrů, se v soutěsce Tsegi nacházejí rozvaliny Betatakinu, a o dalších asi 6 km dále ruiny Kiet Sielu.

Obě tato úžasná skalní sídla se rozkládají na hranicích údolí Navajo Monument, kde byla zbudována po polovině 13. století. Jejich hvězdným protějškem je dvojhvězda Rigel, levá noha či koleno Orionu. (Na Orion jako bychom se dívali směrem zepředu.) Jižně od Oraibi, rovněž ve vzdálenosti kolem 90 kilometrů, se nachází Homolovi Ruins State Park, kde je umístěna naše výše rozebíraná skalní plocha. Toto uskupení čtveřice rozvalin puebel vystavěných mezi polovinou 13. a počátkem 14. století představuje nepravidelně proměnlivou hvězdu Betelgeuze, tedy pravé rameno Orionu.

Asi 75 kilometrů jihozápadně od Oraibi leží hlavní rozvalina oblasti Wupatki National Monument, kterou obklopuje několik rozvalin menších. Pueblo bylo vytvořeno na počátku 12. století a jeho nebeským vzorem je Bellatrix, mírně proměnlivá hvězda tvořící Orionovo levé rameno. Asi 80 kilometrů severovýchodně od Walpi se rozvírá ústí soutěsky de Chelly, kde se nachází hlavní národní monument. V této soutěsce a v přilehlém kaňonu del Muerto lze nalézt několik ruin pocházejících už z poloviny 11. století. Odpovídá jim Salph, trojhvězda tvořící Orionovu pravou nohu nebo koleno. Jde zejména o lokality White House, Antelope House a Mummy Cave.

Směrem na severozápad od Wupatki/Bellatrix drží Orionova paže štít, který na zemi zahrnuje několik menších trosek v rámci národního parku Grand Canyon, včetně Tusayanu poblíž Desert View na jeho jižním okraji. Jižním směrem od Homolovi/Betelgeuze drží Orion v pravé ruce nad hlavou sukovici. Ta se v pozemském měřítku táhne přes oblast Mogollon Rim (jižní okraj Coloradské plošiny, která napříč protíná Arizonu) a dále k dalším rozvalinám v údolí Verde Valley. Hlava Oriona tvořená malým trojúhelníkem pospojovaným z hvězdy Meissa v jeho hlavním vrcholu a Orionisy Fí 1 a Fí 2 při jeho základně, odpovídá troskám Walnut Canyon National Monumentu spolu s několika menšími ruinami v jeho bezprostřední blízkosti.

Pokud budeme Orion považovat nikoliv za čtyřúhelník, ale za mnohoúhelník o sedmi stranách, přesněji mnohoúhelník typu „přesýpací hodiny“ (odkaz na boha Chrona) připojené k dalšímu trojúhelníku, jehož základna spočívá na Orionových ramenech, pak se proporcionální poměrnost pozemské a hvězdné verze neuvěřitelně shodují. Tyto vzdálenosti mezi hvězdami, jak je vidíme na obloze, (a nikoli jak jsou od sebe skutečně vzdáleny z hlediska světelných let) a vzdálenosti mezi hlavními osadami lidu Hopi a rozvalinami Hisatsinomů se tak neuvěřitelně přesně shodují, že už je nemůžeme považovat za náhodu.

Například čtyři strany sedmiúhelníku (A. Betatakin až Oraibi, B. Oraibi až Wupatki, C. Wupatki až Walnut Canyon, a F. Walpi až soutěska de Chelly) jsou poměrně rozmístěny přesně stejně jako hvězdy, zatímco zbývající tři strany (D. Walnut Canyon až Homolovi, E. Homolovi až Walpi, and G. soutěska de Celly až zpátky Betatakin) jsou oproti souhvězdím mírně protaženy – o 16 km pokud jde o vzdálenosti D. a E., a o 20 km v případě délky strany G. (viz. mapka výše).

Tato odchylka mohla vzniknout kvůli kartografické nepřesnosti soudobé hvězdné mapy v poměru vůči mapě zeměpisné, nebo už v dávných dobách špatným změřením a převedením vzájemných vzdáleností hvězd a lokalit na zemském povrchu. Vezmeme-li v úvahu fyzické životní potřeby člověka, s nimiž umístění sídel souvisí, například blízkost řek nebo pramenů – které se ovšem v poušti stejně příliš nevyskytují – pak tu i přes všechny drobné odchylky nalézáme do očí bijící souvztažnost.

O každém letním slunovratu sledovali Hisatsinomové vzájemné působení světa stínu a světa slunečního světla, které pracovaly ve spletité interakci a bez nejmenších pochyb tak odhalovaly přítomnost něčeho božského. Na rozdíl od dnes zdomácnělých koncepcí chaosu a zoufalství se tyto dávné domorodé duše pohybovaly ve světě, v němž Země skutečně zrcadlila oblohu. Pro nás, kteří jsme pohodlně ustrnuli v světském univerzu racionalismu, vědeckého empirismu, technologií a mechanismů, je skupina rytin v arizonské skále jen mlčenlivou a tajemnou hrou, jejíž důsledky jsou nenávratně ztraceny v hlubinách sedmi stovek let plných kulturních a psychologických konfliktů.

Kromě čistě akademických spekulací, které existence a interpretace této kamenné desky podněcuje, představuje tato rovněž snovou obrazovku, na níž promítáme své touhy po unifikované kosmologii a holistickém rámci rituálů a mýtů. Pro její stvořitele na konci 13. století to ale naopak bylo nade vší pochybnost znázornění nadpřirozených a posvátných sil spočívajících v rozechvělém světě, v němž byla hranice mezi tělesným a spirituálním průzračná jako dech.