Sdílení

Co potřebujeme mít, abychom byli šťastní? Trvale šťastní. Potřebujeme tak "málo"! Potřebujeme mít sami sebe!

A teprve když něco opravdu máme, tak to můžeme darovat.

Moudrost, to je aplikované vědění, poznání. Je to Poznání, které dokážeme vtisknout do hmoty. Projevit sami sebou. Vědění, které dokážeme žít.

Nekonečné množství různosti, jedinečností - to je chaos. Ale poznání, prožívání této skutečnosti jako jednoty, je cíl. Poznání, že jednota se skládá z tohoto množství různosti - to je řád, celek.

Pokud máme sami sebe jako celek, jsme vším. Pokud odmítáme sami sebe a hledáme se vně, jsme oddělení a osamělí.

Pochopit, že život je dar a že to jsem nejen já, ale všechny lidské bytosti, Země a vše co k tomu náleží. Že vědomé obsáhnutí této Pravdy, znamená dosažení daru žít tvořivě - sloužit. Neustálým podceňováním sebe, života na této úrovni, vytváříme prostředí, které vnímáme. Jestliže máme pocit, že tady je peklo, tak je to proto, že to peklo sami vytváříme svým náhledem a budeme peklo prožívat kdekoli jinde. Země nás přijala a společně se máme vyvíjet. Společně - v rovnosti. Toto je třeba pochopit. My lidé v rovnosti a v rovnosti se vším ostatním. Spolupráce, bezpodmínečná spolupráce je cesta domů.

Naším prvním cílem je nalézt tuto cestu domů. Čím více nás bude po té cestě kráčet, tím krásnější bude krajina okolo. Naše srdce budou omývána touto krásou. Šťastní ve svém vědomém žití, sdíleném žití se vším. A ta cesta už může být domovem!

Nebude nás zajímat hledat domov někde jinde a tudíž v domnění, že nejsme tam a to, co a kde máme být, devastovat, ničit - nevnímat, nevidět, nevážit si, pohrdat tím co a kde jsme. Budeme se s Láskou starat o to, co máme, co je. A to je domov.

Najdeme ho pouze ve svých srdcích a teprve skrze ta srdce ho uvidíme všude kolem. My se většinou soustřeďujeme na slůvko doma, ale naším úkolem je pochopit a realizovat ten domov už na té cestě.

Miluji moře. V tomto životě jsem ho ještě neviděla. Ale to není vůbec důležité. Důležité je, že ho mám ve svém srdci a proto je stále se mnou. Proto v každém rybníku, potoku ba i louži či kapičce deště toto moře vždy vidím. A tak si myslím, že je to i s Bohem. Objevíme-li Ho ve svém srdci, budeme Ho vidět i ve všem ostatním. V kapce rosy, v korunách stromů, v mracích na obloze, ve větru, v hudbě, tanci, v očích, v úsměvu, doteku atd?

Být bdělý neznamená mít se na pozoru nebo tak nějak. Znamená to být v bdělém stavu - nespat, nesnít, nedřímat - prostě vědomě žít svůj život, žít Pravdu. Neserfovat na myšlenkách.

Být bdělý, to je sdílení, to je projevení sama sebe. Být bdělý, to je rozpoznávání duality.

Proč jsem musela přestat číst, studovat. Číst to, co mně bylo tak blízké. To, co jsem hltala celou svou bytostí! Protože jsem to potřebovala žít. Žít to, co vím, tuším, co je uvnitř a musí to ven, projevit se to, ale strach mně brání uskutečnění. Jedině žitím, zkušenostmi se mohu zbavit strachu z projevení této vnitřní pravdy a sdílet ji naplno sama se sebou a pak s vnějším světem.

Sdílet ji sami se sebou. Zbavit se strachu z tohoto sdílení, protože jedině potom začneme naplno, opravdově žít. Naplníme smysl svého projevení. Tím, že jsme sami sebou, že vědomě žijeme to, co víme, že máme žít. Dokázat projevit svoji podstatu, svoje lidství, svoje Já. Dokázat se projevit v souladu a harmonii.

Číst, psát, učit - to je jistě důležité. Ale žít je ještě mnohem víc. Všichni máme uvnitř sebe neskutečné bohatství. Objevit ho, prostudovat, popsat ho, přiznat se k němu a nakonec prožít ho, je to, co nám každému jednou přijde uskutečnit.

Abychom toto bohatství mohli uvidět, je nutné být bdělý.

Únava, bolest, že nedokáži žít to, co je tak nádherné a prosté a jasné uvnitř mě samé. Neochota, lenost, pýcha nežít to, co umím a skrze to postupovat tam, kam vím, že mám. Neochota přijmout Pravdu, sdílet sama se sebou Pravdu o stavu žití a tak udělat radikální převrat ve svém žití.

Důvěra sama v sebe. Nebýt v neustálém napětí způsobeném sebekontrolou a kontrolou vnějšku. Srovnáváním a analýzou, zda vše zapadá do určitých měřítek a představ, jak by to mělo být. Dokázat se uvolnit a s důvěrou se oddat sami sobě ve víře, že je to v pořádku.

Důvěra sami v sebe. Překonat strach z projevení se. Projevit se a vyzářit sami sebe do žití tohoto života. Překonat strach. Oslavit sami sebe. Poznat sami sebe ve svém projevení, pokořit se svému životu, svému bytí, sami sobě, Bohu. Nalézt konečně Lásku, opravdovou, bezpodmínečnou, která čeká za touto pokorou. Nenajdeme ji ani ve svých znalostech, ani v chování předepsaném vzorcem svého ega. Najdeme ji v přijetí sama sebe, svého bytí, svého projevení, své podstaty - surové, všehoprosté, čisté podstaty. Tu musíme najít a splynout.

Když vykročíme na cestu vědomého poznávání, čím dál tím více se zamotáváme do pouček, přikázání, dokazování, odvozování, vylučování, sčítání, povyšování, analyzování atd., atd..

Může se stát, že ve své horlivosti se zamotáme, uvízneme někde v této práci svého malého já a jakoby zabloudíme. Bývá to velmi bolestivý stav, který nás ovšem dovede zpět k poznání, že tato činnost byla prospěšná, abychom si znova připomněli nebo sami sobě dokázali, že

1 + 1 = 1. Dokázali, nalezli sami sebe, podstatu svého bytí, Boha, Krista ve svém srdci.

Poznání různosti, nekonečnosti projevu a v této nekonečnosti uviděli podstatu.

Abychom pochopili, že vše musíme dělat ne proto, abychom něco získali, dostali, ale jen a jen pro to poznání. Jen pro poznávání Boha. Abychom znova a znova dokázali vidět svým pohledem v nekonečné různosti a rozmanitosti projevu jedno jediné, Boha.

Dokud budeme cokoli dělat pro své vlastní zdokonalování za účelem něco získat pro svůj zisk, nezískáme nic. Relativně nic. Získáme jen touhu získávat víc a víc. Až jednou padneme umdlení a vyčerpaní do bláta v poznání, že je to to, co jsme hledali, protože všude a ve všem je to obsaženo. Uvědomění si, že mohu vše, ale ne pro sebe, myslím ne pro vlastnění coby majetku, ale pro poznání, potvrzení - tudíž oslava Boha.

Poznání ne pro něco, ale poznání pro poznání! To je smysl rčení: disponovat vším - nevlastnit ničeho.

To je jistě situace mnohých z nás, kteří ve své horlivosti a touze po dobru, být dobří a v tom vidí možnost přiblížit se k Bohu (nebo spíš zalíbit se), vidí to tak správné, zasvětí tomu celý život. Ale na své pouti nerozeznáme ten jemný, ale kardinální rozdíl, nevlastnit. Většinou si zakládáme na tom, co víme, jak se podle toho řídíme a tlačíme ostatní, aby i oni se podle toho řídili (nebo si z nich zoufáme). Přivlastňujeme si každou myšlenku na dobro a nechápeme, že to není naše, že s tím nesmíme zacházet jako s majetkem, že si to nesmíme přivlastnit. Ono to je naše, našli jsme to, ale nesmíme to jakoby sebrat a uzavřít do svého příbytku. Musíme v tom pouze jakoby spočinout a používat, ale ne pro svůj prospěch vůči ostatním.

My jsme to nestvořili, jen jsme to našli. Myslím to tak, jako kdybychom našli nějaký nádherný strom. Unikátní strom uprostřed lesa, hlubokého lesa. Poznali bychom ho díky tomu, že jsme poznávali léta a léta ostatní stromy (zdánlivě obyčejné). A pak bychom chtěli ten strom oplotit, napsat na plot svoje jméno a používat ho jako svůj majetek. Ne. Jediné, co můžeme, je ukazovat ostatním cesty, jak se mohou k tomu stromu také dostat. Trpělivě ukazovat cesty. Nic víc. On tam musí stát nedotčený, takový jak ho Bůh stvořil. Protože pro každého ten strom bude jiný a nejvzácnější. Jeho vlastní ušlou cestou a poznáním. Někteří si ho ani třeba nepovšimnou. Pokud ho oplotím a utvořím k němu jedinou cestu a budu po ní vodit lidi s patřičným výkladem, svým výkladem, ukradla jsem něco, co patřilo všem, pro svoje osobní účely.

A nejenom to, stanu se závislou, pakliže budu chtít, aby co nejvíce lidí došlo k tomuto zázraku stejně jako já a vlastně padnu, nezvládnu to, neobstojím v další zkoušce a to tím, že přivlastněním jsem se spoutala a nemohu postupovat dál. Uvěznila jsem se do lpění a dokud to nerozeznám, budu tam stát a vodit lidi, zprvu v nadšení a pýše, v uspokojení sama nad sebou, dokud nezjistím, že přešlapuji na místě, mé srdce je sevřené lpěním, strachem, aby ten strom byl stále, aby se s ním nic nestalo. A tak jsem čím dál tím víc závislá na tom stromě a uniká pozvolna podstata toho všeho, což bylo na začátku uvědomění si čehosi božského a zbyl jen projev, symbol, který nakonec už ani sama nevím čeho.

A právě naše touha vidět jen a jen takové označené stromy, symboly božského, honba za takovými prožitky je lpění, hodnocení, závislosti na něčem, které nás spoutává a činí nešťastnými. Představuje kyvadlo + - , dualitu, ve které se pohybujeme, ale nerozeznáváme.

Nevidíme, že když se honíme za něčím, pro nás krásným, vše ostatní už krásné není. Teprve poznáním, pochopením, že vše se vším souvisí, že vše je obsaženo ve všem, tudíž i v nás, že ten nádherný strom, symbol dokonalosti a krásy, klidu a moudrosti je zrovna tak v těch ostatních stromech, křovinách atd., v nás, jen my to ještě třeba nejsme schopni uvidět a ani oni to neumí ještě tak dokonale projevit. Snaha o rozpoznání, nalézání a porozumění tomu jedinému, co je obsaženo ve všem v nekonečné mnohosti (různosti) projevu, by mělo být cestou, protože to je život sám a život nám byl dán. A ve skutečnosti nic jiného než život nemáme. Proto uctívat bychom měli život jako takový, pokud ho žijeme, a vše, co k němu patří. Ono není jednoduché pochopit, že se máme zklidnit ve své roztěkanosti z horlivosti a touhy. To je pokora v poznání, že nic obsahuje vše. Myslím, že pan Skarnitzl použil ten nádherný příměr s bílým plátnem v kině. Není tam nic a přesto na něm můžeme uvidět nekonečné množství obrázků či dějů.

Jak neskutečně nelítostní dokážeme být sami k sobě v případě, kdy neprožíváme, necítíme se tak, jak bychom chtěli. Nelítostní a nesmlouvaví. Místo toho, abychom se snažili porozumět a pochopit to, co se odehrává, s láskou, jsme krutí a nesmlouvaví. A zrovna tak se projevujeme i navenek. K těm ostatním. Nepřijímáme ty části sama sebe, které nás obtěžují, překážejí nám v našem zdánlivém projevu. Nechápeme, že to všechno jsme my sami. Odháníme části sebe, vyháníme je - krademe jim domov, kterým jsme my sami. A ty části nás samých trpí odmítáním, neláskou, neporozuměním atd., atd.. Dříve nebo později se tak roznemohou, že onemocní. My onemocníme a divíme se, cože se to děje. Nevíme, už si nevzpomínáme, jak jedna část našeho já se honila za určitým prožitkem přesto, že jiná byla unavená, vyčerpaná a potřebovala odpočívat - odpočívat láskou projevenou tím, že jsme si ji uvědomili, neodmítli a respektovali.

Čím víc nahlížíme a odkrýváme podstatu a skutečnost, tím více se v nás vytváří rozkol. Protože nedovedeme pochopit, že většina lidí nechápe a nevidí to, co my a my ani nejsme schopni jim to vysvětlit a ovlivnit je. Myslíme si to. Ta bolest v nás vytváří rozkol a místo abychom v sobě hledali lásku a učili se vidět a žít tuto lásku, což je cíl našeho konání, zahořkneme. Izolujeme se ve svém zoufalství buď do sebe nebo horečně vyhledáváme podobné lidi a hořkneme a zoufáme kolektivně. Láska se přemění ve vyprahlost, místo aby se přeměnila na Lásku!

Naučit se potkávat sám sebe a dokázat pobývat v této společnosti. Vědomě a s láskou. Beze strachu. Uvědomit si ten rozdíl a ztratit strach ze sebe, přijmout se, pochopit.

To neustálé honění se za určitými cíli. Za plněním povinností, které jsme si sami určili tím, že jsme si mysleli, jak jsou pro nás důležité i když ve skutečnosti jsme je dělat nechtěli. Podřizovali jsme se celý život určitému koloběhu svých vymyšlených rolí a iluzornímu konání, které jsme nazvali život, svůj život. Ale svůj skutečný život, svoje bytí, jsme nedokázali rozpoznat. Čím dál tím víc jsme potom nešťastní a nespokojení a ani nevíme proč. Když náhodně, v okamžicích ucítíme, objevíme sami sebe, svůj skutečný život, bytí, poděšeně, udiveně a zmateně ucouvneme zpět. Máme strach sami ze sebe, ze Skutečnosti.

Strach z nepoznání.

Čím víc jsme žili podle určitých pravidel vnějšího světa, který nám diktoval co a jak máme dělat, vnímat, čím víc jsme tomu uvěřili a byli na tom závislí, tím víc jsme ztratili sami sebe. Ať to bylo způsobeno čímkoli, buď honbou za postavením, penězi nebo bohem, láskou. Přijímali jsme diktát určitých vnějších pravidel a ztráceli jsme sami sebe, svoji hodnotu, své vlastní bytí, které jediné by mělo být pro nás skutečností. Protože je jen jediná skutečnost a to jsme my sami. Ostatní je relativní, neskutečné, neboť to bylo vytvořené skutečností někoho jiného.

Dokud nepřestaneme mít strach sami ze sebe, nezačneme žít sami sebe, svůj vlastní život, ve kterém jsme sami tvůrci a určovatelé hodnot, budeme neustále otroky někoho jiného. Svobodná vůle je žít sami sebe. Rozhodovat se jen podle sebe, své vnitřní Pravdy a podle toho i sklízet. Dokázat sklízet to, co jsme zaseli. Ne hledat výmluvy, omluvy, lži a oběti pro svoje bytí. Svoboda = zodpovědnost. Nic = nekonečnost. Vše v jednom.

Zůstat věrni sami sobě za každou cenu. Největší zkouškou je, když potkáme někoho nebo příležitost, která nám nabízí získat něco, co je nám příjemné nebo slibuje něco lehce nabýt. Pak jak berani zaprodáme sami sebe. I toto je velkou zkouškou třeba u náboženství, filosofií, peněz, pracovního nebo společenského postavení. My se vlastně zaprodáme za určitou zdánlivou odměnu. A pak těžce, těžce se získáváme zpět. Získáváme nazpět část sebe samých, které jsme tak lehce ztratili. To je nekonečný koloběh dokud neprohlédneme.

Není třeba dělat dobro, lásku. Ona je a je třeba se jí jen otevřít a začít ji žít! Otevřít svá uzamčená srdce, abychom v úžasu zjistili, že jsme součástí něčeho nádherného, součástí Lásky, Boha a je třeba to jen žít!

Když nás přemohl náš mozek, postavil mezi sebe a srdce obrovskou hradbu. A ta hradba

je strach. Strach z něčeho, co mozek neumí pojmenovat, pochopit. Proto tak strádáme, trápíme se, toužíme a nemůžeme se k tomu dostat. Ať děláme cokoli, vymyslíme cokoli, je to vždy jen slabý odvárek, jalové a my to víme, cítíme to a jsme zoufalí. Nemůžeme pochopit to, co je tak jednoduché, to nejprostší a přitom ohlušující ve své mohutnosti - prosté bytí. Bůh, který je to, co je. Jen my ho nevidíme. A tak stále po něm voláme a hledáme. Vymýšlíme všechny možné rituály, meditace, akce, chrámy, modlitby, posvěcujeme místa, děláme různá cvičení atd., atd.. A On je všude. Můžeme Ho najít jak v těch chrámech, modlitbách či meditaci nebo třeba kdekoli jinde, ale nejdříve Ho musíme najít ve svém srdci. Jinak je to vždy jen představa, která se nám jakoby zhmotní a my na okamžik uvěříme, že jsme Ho prožívali. Ano, je to dobré, tak jako je dobré vše. Ono nás to motivuje a dává možnost na okamžik odpočinout si, nabrat energii, kterou pro své hledání, cestu, podstatu veškeré cesty a práce v životě, ve svém životě, potřebujeme.

Někde jsem četla, že tento náš vesmír, tzn. i naše Země je část stvoření, kde je údajně vše dovoleno. Nijak zvlášť jsem o tom neuvažovala, ale je to velmi zajímavý názor. A my máme svobodnou vůli. Cítím nekonečnou moudrost a lásku v tomto záměru. Tak jako ve všem. A nemohu souhlasit s těmi, kteří ponižují člověka a lidstvo v jeho projevu. Oni posuzují Boha v jeho záměru, který tito lidé vůbec nejsou schopni posoudit. Kteří ve svém strachu mlátí kolem sebe a nechápou, zatím nejsou schopni udělat ten akt spojení se za ruce a nechat proudit energii lásky ve sdílení, v mohutnosti přijímání a dávání. Copak bychom mohli bez svobodné vůle procházet nekonečným množstvím zkušeností, které nás mají nakonec dovést k jednomu jedinému!? Já věřím na absolutní spravedlnost, lásku a moudrost. Absolutní nebo také bezpodmínečná. Hloubka těchto tří slov je nekonečná a proto nekonečná je i víra. Proto vím, že je nutné být hrdý na to, že jsme lidé a ne se stále zatracovat, strašit, ponižovat. Naopak, je třeba dodávat si odvahy, naději, podporovat v sobě hrdost a tím i zodpovědnost za svůj život, za sebe sama a tím i za celé lidstvo. Bez podmínek. Každý z nás by se měl naučit být v prvé řadě hrdý na to, že je člověk a tím i, že patří do rodiny lidstva. Neustále musíme řešit miliony situací - to je svobodná vůle a to jsou zkušenosti. Buďme, při uvědomění si podstaty, na to hrdí a přijměme zodpovědnost. To je cesta, která nás dovede a otevře dveře k pochopení a k lásce sama k sobě a tím i ke všem ostatním. Pak pochopíme svoji pravou podstatu, úlohu a důležitost v tom nekonečném vesmíru, spojíme se v poznání a vykročíme na společnou cestu služby, vědomé služby.

Strach z odlišnosti a nepochopení smyslu a krásy této odlišnosti. Proto nás instituce, počínaje školkou nutí k tomu, abychom nebyli odlišní. Je to strach. Máme tendenci srovnávat a myslíme, že když si najdeme vzor, podle kterého budeme žít, protože jemu se podle nás něco povedlo, že vyhrajeme. Ale opak je pravdou. Prohráváme na celé čáře. Zaprodali jsme sebe sama, odmítli jsme zodpovědnost za sebe sama a to bolí. Vzít za sebe zodpovědnost, milovat se a nedovolit nechat se znásilňovat a to samé dodržovat i naopak, tzn., já vůči těm ostatním. V tom okamžiku ucítíme nekonečnou lásku a splynutí, pochopení, radost a nekonečnou tvořivou spolupráci v sounáležitosti.

Pořád chceme být něčím, ani vlastně nevíme čím. Něčím jako Bůh, přiblížit se k němu, být lepší než je ten či onen, být takový a nebýt jako tamten. Stále se srovnáváme s něčím a vyhlašujeme soukromé soutěže, kdo bude lepší. Ale neznáme ani jaký je Bůh, neznáme vůbec nikoho, ve skutečnosti neznáme a nevíme vůbec nic. Nejtragičtější ale je, že neznáme sebe.

Neznáme se a proto stále chceme z té šílené nejistoty uniknout a být tudíž jako něco, co si myslíme, že známe.

Napadlo vás někdy, že Bůh nás stvořil jako člověka a tudíž bychom měli být člověk. A co to je, co to znamená být člověk! Jaké má možnosti, schopnosti, podstatu, poslání ? člověk. Zkusme hledat sami v sobě toho (svého, božího) člověka a být jím. Přestat soutěžit a vyhlašovat vítěze a poražené. Přestat bojovat. Nikdo není lepší ani horší. Zkusme se na to dívat tímto způsobem. Učit se vidět a poznávat a naučit se uznávat v porozumění poznání sebe a ty druhé, to ostatní. Ve své jedinečnosti. Dokázat se poklonit před každým projevem, protože je jedinečný a neopakovatelný.

Nikdo není ani vítěz ani poražený. Jsme jedno. Jsme lidé. Učme se vzájemně o své podstatě, o své jedinečnosti i mnohosti. Učme se jeden od druhého co potřebujeme se naučit o božích zákonech, o smyslu naší existence, pochopme konečně, že jeden obsahuje všechny zrovna tak jako všechno obsahuje toho jednoho.

Jak je možné přestat soutěžit, atd.? A začít spolupracovat? Jedině tak, že si začneme důvěřovat. Ale ne důvěřovat tím způsobem, že důvěřujeme nějaké myšlence, nějakému cíli, idei, atp.. Ale důvěřovat jen sami sobě, své podstatě, tomu, že jsme. Zkusme překonat strach a oddejme se s důvěrou jen sami sobě. Uvidíte ten rozdíl. A o tom mluvím.

S láskou

Marcela Regazzová