Šedí mimozemšťané: Odkud pocházejí? (1)

Řada teorií o konci světa se nějak týká setkání s mimozemskými bytostmi. V očekávání zatím neznámé události, která změní dějiny civilizace a jejíž vyvrcholení se velice často klade do roku 2012, se mezi lidmi vytvořila představa určitého konkrétního typu mimozemšťanů, kteří mají či mohou nabídnout řešení pro přežití našeho druhu. Těmto bytostem se říká Šedáci (Greys).

Šedáky popularizoval Whitley Strieber ve své knize Communion (Splynutí) – jde o metr dvacet vysoké bytosti s šedou kůží a nadměrně velkou hruškovitou hlavou s obrovskýma černýma očima. Takto popsaní Šedáci se stali archetypem naší posedlosti jinými než lidskými entitami. Dnes už by bylo možná politicky korektnější nazývat je „Zeťané“, protože se domníváme, že původně pocházejí z hvězdné soustavy Zeta Reticuli, která se nachází nějakých 35 světelných let daleko od naší sluneční soustavy. Otázky jak a proč přišli sem jsou zdrojem řady zajímavých teorií, z nichž některé vyznívají pro lidstvo pozitivně, jiné negativně.

První blízká setkání

Rozhodl jsem se, že podrobím zkoumání některé zprávy z minulosti, abych se přesně dozvěděl, proč se Šedákům začalo říkat právě „Zeťané“, a jak jsme se o nich dozvěděli to, co doposud víme. Prostudoval jsem se některé nejstarší zprávy o setkáních s mimozemšťany a s jejich loděmi, přičemž jsem se speciálně zaměřil na popisy těchto mimozemských bytostí, které jsou z té doby k dispozici.

Přestože je příběhů o únosech do létajících talířů mnoho, snažil jsem se vybrat ty, které mezi nimi vynikaly svou přesvědčivostí a hodnověrností. Lidé, kteří únosy zažili, nebyli žádné celebrity, ani neměli žádnou podobnou zkušenost z dřívějška. Tím, že vypovídali o tom, co zažili, naprosto neměli co získat, a popravdě řečeno, řada z nich později litovala, že to udělala.

Je zajímavé, že nejstarší popisy mimozemšťanů Šedáky překvapivě vůbec nepřipomínají.

Brazílie 1957

Antonio Villas Boas (viz. obr. vpravo) byl brazilský farmář, který byl údajně unesen mimozemšťany v roce 1957. Jeho příběh byl jedním z prvních, které získaly celosvětovou pozornost.

Dne 16. října 1957 v noci oral třiadvacetiletý Boas traktorem jedno ze svých polí – v noci proto, aby se vyhnul vysokým teplotám během dne. Pojednou spatřil na noční obloze něco, co popsal jako „červenou hvězdu“. Tato hvězda mířila jeho směrem, zvětšovala se a zvětšovala, a když slétla až k němu, zjistil, že se dívá na plavidlo vejčitého tvaru s červeným světlem vepředu a rotující kopulí nahoře. Loď přistála nedaleko na poli na třech výsuvných „nohách“. Vyděšený Boas se rozhodl utéct.

Nejprve se pokusil ujet, ale jeho traktoru zničehonic zhasla světla i motor, takže se dal na útěk pěšky. Brzy ho ale dostihl metr a půl vysoký humanoid oblečený v šedé kombinéze a s helmou na hlavě. Měl malá modrá očka a vydával zvuky podobné štěkání a kňučení malého psa. Náhle se objevily další tři podobné bytosti, Boase se chopily a odtáhly ho na loď.

V lodi ho svlékly donaha a pak ho od hlavy k patě pokryly podivným gelem. Průchodem, který měl nad sebou podivné rudé symboly, ho přivedly do velké půlkruhové místnosti. Na ony symboly si později dokázal vzpomenout (viz obrázek níže vpravo). V této místnosti mu bytosti odebraly vzorek krve z brady. Pak ho vzaly do v pořadí třetí místnosti, kam začaly napouštět nějaký plyn, ze kterého se mu udělalo příšerně zle.

Boas tvrdí, že pak mu do místnosti přivedli humanoida ženského pohlaví. Byla velice atraktivní a nahá, stejně vysoká jako ostatní bytosti, se špičatou bradu a velkýma očima podobnýma očím kočky. Vlasy měla barvy platiny, ale Boas si všiml, že pubické ochlupení a chloupky pod paždí má zrzavé. Boas vypověděl, že ho žena neobyčejně přitahovala, a tak spolu měli pohlavní styk. Během něj prý žena Boase nelíbala, ale štípala a kousala ho do brady.

Po styku se žena usmála a pohladila si břicho, přičemž druhou rukou ukazovala vzhůru. Boas z toho pochopil, že to znamená, že dítě vychová „tam nahoře“ ve vesmíru. Boas to prý velmi rozčílilo, měl pocit, že byl mimozemšťany zneužit jako nějaký dobře rostlý „plemenný býk“.

Pak mu vrátili oblečení a vzali ho na prohlídku lodi. Pokusil se ukrást malý předmět připomínající hodinky, aby měl suvenýr, ale humanoidi ho při tom chytili. Nakonec ho vyvedli z lodi a on měl možnost sledovat, jak plavidlo vzlétá a mizí. Když se vrátil do domu, zjistil, že uplynuly čtyři hodiny.

Po tomto únosu trpěl Boas nevolnostmi, celkovou slabostí, bolestmi hlavy a měl poškozenou kůži. Dr. Olavo Fontes z National School of Medicine of Brazil farmáře prohlédl a konstatoval, že byl vystaven velké dávce radiace z neznámého zdroje a trpěl tak slabší formou nemoci z ozáření.

Antonio Villas Boas se později stal právníkem, oženil se a měl čtyři děti. Zemřel v roce 1992 a na pravdivosti příběhu, který se měl takto odehrát, trval celý život.

Mimozemšťané, kteří unesli Boase, tedy byli metr a půl vysocí, oči měli malé, oblečeni byli do šedých kombinéz a na hlavě měli helmy. Humanoidní žena měla lidské rysy, oči měla modré a jejich tvar připomínal oči kočky. Také měla špičatou bradu. To očividně nejsou rysy „Zeťanů“. Boas se navíc nezeptal, ani mu nebylo řečeno, odkud tyto bytosti pocházejí.

Ale o čtyři roky později došlo k dalšímu únosu, který zasel semeno, jež vyklíčilo v legendární příběh pomáhající přesně určit původ nejznámějších mimozemšťanů, o kterých víme.

New Hampshire 1961

Příběh Betty a Barneyho Hillových je asi tím nejznámějším v historii únosů mimozemšťany. Proslavil ho článek otištěný v časopise Life a později i film, který byl o události natočen. Ale řada prvků, které legendu obklopovaly, byly jen výmysly, jež měly celé události dodat na atraktivitě. Skutečnou a nezkreslenou pravdu vyjevila Betty Hillová až několik let po smrti svého manžela.

Podle Betty se manželé právě vraceli z Montrealu domů do New Hampshire po silnici číslo 3, když si Betty jako první všimla jasné hvězdy na nočním nebi a uvažovala, jestli to není nějaká nová planeta nebo satelit. Pokračovali v jízdě a zdálo se, že objekt se k nim blíží, což Betty přimělo zavtipkovat a tvrdit, že je objekt sleduje. Betty dokonce začala mávat rukama a žertem volat: „Haló, tady jsme!“ jako by na sebe chtěla upoutat pozornost.

Objekt byl blíž a blíž, a to už začal být pár zvědavý. Barney zastavil a Betty si vzala dalekohled, aby se podívala, co to je. Rozeznala několik různobarevných blikajících světel a půjčila dalekohled Barneymu.

Barney a Betty  Hillovi

Barney téměř okamžitě rozeznal řadu oken a za nimi bytosti, které vypadaly jako „lidé“ – stály v objektu a shlížely na ně dolů, zejména jedna z nich prý jako by se dívala přímo na Barneyho a nějak s ním komunikovala – říkala mu, ať zůstane, kde je, a nehýbe se z místa. Barney si prý v té chvíli připadal velice zranitelný, jako zvíře chycené do pasti, a tak trval na tom, že se oba raději vrátí do auta a zmizí odtamtud.

Vyrazili tedy dál, ale když projížděli kolem místa jménem Indian Head, Barney špatně odbočil, čímž se ocitli na nezpevněné lesní cestě a přední světla najednou osvítila několik lidí, kteří jim stáli v cestě. Motor auta zhasl a skupina „lidí“ obstoupila vůz a Betty a Barnemyu pomohla přejít lesem do jejich vesmírné lodě.

Barney byl prý po celou dobu únosu v nějakém podivném transu. Betty se prý zpočátku cítila stejně, ale pak se z otupělosti dokázala vymanit a byla plně při vědomí. „Kam to jdeme?“ zeptala se, a byla ujištěna, že se jim nic nestane.

Jakmile se octli v lodi, Barney i Betty byli v různých místnostech podrobeni „lékařskému“ vyšetření – svlékli jim oblečení a vzali vzorky krve, tkáně a vlasů. Betty vypověděla, že viděla celkem jedenáct mimozemšťanů. Jeden překládal (nazývala ho „velitel“), druhý prováděl vyšetření a zbylých devět („posádka“) mu asistovalo. Podle jejího popisu měli lidské obličeje s trochu většíma očima, žádné vlasy a oblečeni byli v něčem, co vypadalo jako vojenské uniformy.

Mnoho věcí, na které se Betty upamatovala v rozhovoru, se na světlo světa dostalo až poté, co podstoupila regresi v hypnóze. Její sezení byla nejprve nahrávána na audiopásky, ale řekli jí, že si je nebude pamatovat. Při posledním sezení jí všechny nahrané pásky pustili, takže slyšela sama sebe popisovat, co se stalo, a snažila se vzpomenout na další detaily.

Jakmile bylo Bettyino vyšetření na lodi u konce, směla si promluvit s překladatelem. Během rozhovoru je přerušil mimozemšťan provádějící vyšetření, to když objevil Barneyho falešný zub – vyšetřující chtěl vědět, zda je možné mu zub také vyjmout. Uklidněná, že se jí to všechno jen nezdá, Betty pokračovala v rozhovoru s překladatelem. Tehdy jí ukázal hvězdnou mapu.

Betty nejprve mapu popsala jako 3D projekci kruhů a čar. Některé čáry byly tlustší než ostatní a o těch jí řekli, ze jsou to oblíbené trasy, kudy mimozemšťané cestují mezi různými slunečními soustavami. Přerušované čáry, vysvětlili jí, pak byly expedice k novým světům.

V jednu chvíli se jí překladatel zeptal: „Víš, kde je na této mapě vaše slunce?“ Betty nevěděla, a tak se jí překladatel ani nepokoušel vysvětlit, odkud přišli. Nicméně později v hypnóze Betty vypověděla, že se na mapu pamatuje a že ji bude schopna obkreslit. Betty ji skutečně nakreslila (viz výše), a po jejím prozkoumání astronomy vyšlo najevo, že zobrazuje hvězdnou soustavu Zeta Reticuli.

Betty do mapy zakreslila i několik malých hvězd, o kterých astronomové nevěděli, ale byly nalezeny až později, a to díky vyvíjení neustále silnějších a podrobnějších dalekohledů. To se zdálo být pádným důkazem, který podporoval Bettyin příběh o únosu jako takovém, stejně jako o hvězdném domovu mimozemšťanů.

Barneyho a Betty pak vrátili do jejich auta a oni několik hodin po svém plánovaném návratu dorazili domů. Toto byla první výpověď o takzvaném „chybějícím čase“ po únosu. Oba manželé pak trpěli nočními můrami a nespavostí, až museli vyhledat lékařskou pomoc, a všechno skončilo jejich nyní tolik známými sezeními, při nichž poskytli všechny výše uvedené informace. Pak je velice dlouho vyslýchali vědci i pracovníci ozbrojených sil.

Později se dozvěděli, že objekt, ve kterém byli, byl tu noc sledován z nedaleké letecké základny Pease Air Base. To vše udělalo z tohoto případu mezník jak ve víře v mimozemšťany, tak v otázce únosů lidských obětí.

Ale Betty to nikdy nepovažovala za únos, ani se necítila jako oběť. Když se jí na to ptali, vždycky tvrdila, že to bylo spíše setkání, než únos. A když jí později ukázali obrázky typického „Zeťana“ s velkýma očima, hruškovitou hlavou a šedou pokožkou, tvrdila Betty, že „tihle tak nevypadali.“ Trvala na tom, že více připomínali lidi, jen měli trochu větší oči a měli je dál od sebe.

Přestože Betty popírá, že by bytosti, se kterými se setkala, byly Zeťané s velkýma očima, všeobecně se má za to, že se jedná o jedny a ty samé bytosti. Ve skutečnosti je to tak, že kdykoliv jsem se snažil najít odkaz na původ rasy Šedáků, vždycky jsem objevil případ Betty a Barneyho Hillových a Bettyinu mapu hvězdné soustavy Zeta Reticuli.

-pokračování-