TAJEMNÉ AVEBURY (2)

Vztyčení oživených megalitů na této kří­dové půdě umožnilo neolitickým zeměděl­cům, aby zde pěstovali obilí a další plodi­ny. Jak už víte z antropozofické astrologie, vnější planety, zejména Saturn, působí na vegetativní pól rostlin přes vibrace křemí­ku (megality), zatímco vnitřní planety, ze­jména Venuše, působí přes vápník na pól reprodukční (klas). Ne náhodou byl Saturn římským bohem zemědělství. Pod tímto severním kruhem je zhruba stej­ně veliký kruh jižní, který měl kdysi upro­střed asi největší megalit této lokality (podle Stukeleyho byl vysoký 6,3 m). Místní oby­vatelé jej nazývali Obelisk, a i po jeho zni­čení tančili na tomto místě až do 19. stole­tí na první máj (Beltine) kolem májky. Byla to ozvěna rituálů starých tisíce let. Belti­ne, jak víte, je svátkem jarní plodnosti. Co zde probíhalo v tu dobu? Při východu slun­ce osvětlovaly paprsky falický obelisk – axis Mundi – a jeho stín dopadal na ká­men č. 106 (tzv. kámen Vulvy) a oplodnil jej. Nebeský sluneční bůh se spojil s Bož­skou Vulvou Země, a to pouze dvakrát za rok: na 1. máj a na počátku srpna při svát­ku první úrody.

A tak se v Avebury během roku udály tyto tři Božské svatby. Co ještě symbolizo­valo Božskou svatbu? Orba. Pluh nebo tyč asociovaly penis a brázda vulvu Bohyně Země. Semeno pak odpovídalo spermatu. Už na 15 000 let staré kosti z Dordogne ve Francii je zachycena řezba Nebeského býka, který se svým penisem chystá pro­niknout do ženy symbolizující Bohyni Zemi. Tento motiv se zachoval i na soudobých ti­betských bronzech, i když má jiný význam. Artuš, původně astrologicky Arcturus (sou­hvězdí Velkého Medvěda), se změnil v aradora-oráče, v souladu s tím, jak se měnila lovecká společnost na zemědělskou. Náčel­ník, král, farao, čínský císař jako ztělesně­ní nebo zastoupení Nebeského boha či jako syn Nebes každý rok vyorávali první bráz­du Božské orby pluhem, do něhož byl zapřažen býk. Voli Přemysla oráče jen do­kreslují vykleštění českých pověstí. Příkopy neolitické Anglie, stejně jako příkop v Avebury, jsou zvěčněním a osla­vou kosmické orby a oplodnění Bohyně Země, kdy sám Nebeský Bůh v podobě tor­náda přímo vyrýval svou brázdu v běsnícím sexuálním aktu. (Podrobně o tomto téma­tu pojednávají knihy Terence Meadena.)

Při proměně hypnotického vědomí na mytické, v těch časech, kdy nás bohové opustili, kdy k nám přestali promlouvat přímo svými hypnotickými hlasy přes pra­vou hemisféru a začali nám sdělovat »svou vůli« znameními, věštbami, horoskopy nebo kalendářem, nastal problém, jak sladit slu­neční a měsíční cyklus, který musili řešit Sumerové stejně jako Májové nebo obyva­telé Avebury. Konflikt mezi těmito dvěma odlišnými časy a rytmy přetrvává dodnes. Zatímco ženské tělo, jak na to upozorňo­vala už před 20 000 lety soška »Venuše z Laussel«, řídí lunární čas, současný svět, ve kterém žena žije, se řídí časem solár­ním. Stínem tohoto konfliktu »časů« jsou pak poškozené vaječníky, bulky na prsou nebo neplodnost. U mužů pak konflikt mezi kairos, subjektivním časem, a objektivním časem kronos, zasahuje srdce.

Lunární a solární kruh ve Velkém kosmic­kém kruhu jsou ale i předpokladem řeše­ní tohoto konfliktu na vyšší rovině vyjád­řené později ve slavných glastonburských Vesica Pisces – mandorly, kterou známe i z Chartres a jiných lokalit. Návod k postupnému překročení protikladů Slun­ce a Luny, Nebe a Země, posvátného a profánního na základě toho, co mají spo­lečné, protože pro mytické vědomí se pro­tiklady nevylučují, ale doplňují. Toto spo­lečné pak vertikálně vytváří symbol Velké Bohyně, který přežívá dodnes v podobě kosočtverce na zdech, anebo horizontálně znamení ryby, podle kterého se poznávali křesťané v dobách pronásledování. Je zde zároveň i jedno z prvních ztvár­nění základního principu posvátné archi­tektury: ženského a mužského prvku – dělohy a falu, jeskyně a menhiru v podobě členění prostoru, ze kterého pak vyrůstají řecké chrámy nebo amfiteátry. Uspořádání prostoru sloupovím je vede­no snahou o co největší amplifikaci posvát­ných sil genia loci a např. chrám Héry svou architekturou dokonale zesiluje právě kva­lity jejího archetypu, na rozdíl od chrámů jiných božstev. Kupole mešity s minarety nebo loď křesťanského chrámu s jeho vě­žemi jsou jen variacemi téhož základního principu magického vědomí.

W. Stukeley nazval Avebury chrámem okřídleného hada, i když podle lidové po­věsti do Velkého kruhu nikdy žádný had nevstoupí. Podobnou symboliku jednoty Nebe a Země známe z Mexika (Opeřený had Quetzalcoatl) nebo z Číny (drak). Není náhodou, že biskup na staré křtitelnici kos­tela v Avebury ubíjí berlou dva draky-hady (zelený drak je erbem této části Anglie) a že kosmogram na megalitu č. 25 S představuje Urobora s ptačí hlavou a opeřeným oca­sem. Tento megalit je jedním ze 100 párů kamenů, které vroubily West Kennet Avennue, táhnoucí se asi 2300 m od svatyně k jižnímu vchodu Velkého kruhu. Jde o tzv. zemskou čáru sv. Michala drakobijce, od­povídající jangovému dračímu meridiánu čínské geomancie. Zatímco od Silbury Hill vede zemská čára Panny Marie odpovída­jící jinovému meridiánu. Tyto dvě zemské čáry, ida a pingala, kaduceus či Merkurova hůl, tvoří páteř éterického těla jižní An­glie a táhnou se od hory sv. Michala na ji­hozápadním pobřeží přes Glastonbury, Stonehenge a Avebury až k Hoptonu na se­verovýchodním pobřeží. Mužský meridián se vine hlavně po kopcích, kde jsou tvrze a kostelíky sv. Michala, zatímco čára Pan­ny Marie vytváří meandry, na kterých se nacházejí nejen její kostelíky, ale i posvát­né studny a prameny. Obě čáry sledují po­měrně přesně linie spojující epicentra ze­mětřesení, které v roce 1275 zničilo kostel sv. Michala na Michalské hoře, stejně jako na Toru v Glastonbury.

Jde o energii vznikající rotací Země a o energii kosmu, které magické vědomí mění na éter, a všude tam, kde se mužská a ženská čára protínají, pak vznikají aku-presurní body těla Bohyně Gáji: posvátná místa, kde naši předkové budovali své sva­tyně, pravěké katedrály nebo alespoň za­bodávali akupunkturní jehly menhirů. Pamatujete se na to místo, kde jsme zno­vu vcházeli do Velkého kruhu jižním vcho­dem? Na ten pár menhirů, z nichž ten vle­vo se nazývá Čertova sedačka? Kolegyně Marie mi tehdy říkala, že se jí tam otevřel vnitřní zrak a že začala vidět energie jako barvy. Ze svatyně, která byla původně Woodhenge, dřevěným kruhem, se dnes kromě pů­dorysu už nic nezachovalo. Název se do­zvěděl od místních lidí ještě J. Aubrey a Samuel Pepys svatyni ve svém zápisu z roku 1668 přirovnává ke Stonehenge. V konečné podobě to byl kruh o průměru čtyřiceti metrů s dvaačtyřiceti velkými men­hiry. Svatyně byla zničena až roku 1724, kdy sjednocení ideologických zájmů círk­ve a »špinavého zisku« (W. Stukeley) zasa­dilo Avebury největší ránu.

Můžeme předpokládat, že to bylo místo zvláštních magických operací: jakási labo­ratoř a dílna projikující éterická těla míst­ních obyvatel na krajinné části těla Velké Bohyně Země, chcete-li Přírody, a v sou­hlasu s ní. Ne proti ní, jak se to na mentál­ní úrovni (zničující technologické projekce ega) děje dnes. Naše setkání s Avebury začalo cestou přes kruh v obilí k jedné z nejlépe zachovaných a zároveň nejdelších (100 m) neolitických pohřebních mohyl v celé Velké Británii: West Kennet Long Barrow, která je orien­tovaná ve směru znovuzrození – ze zápa­du na východ (vchod). Za 1500 let zde bylo pohřbeno pouze 46 mrtvých, což svědčí o tom, že nešlo o po­hřebiště, ale o místo, odkud »mluvící hlavy« hypnotickými hlasy dál řídily místní ko­munitu. V západní komoře mohyly byly to­tiž nalezeny pouze mužské lebky. Když se podíváme na půdorys mohyly, vidíme, že jde o tělo Bohyně, jejíž hlavu tvoří právě západní komora a vulvu vchod. Představa, že hlas mrtvého předka nebo krále dál vy­chází z jeho preparované lebky, byla vlastní lidem hypnotického vědomí na celé zemi (viz. vynikající práci J. Jaynese o bikame-rální mysli).

Římský Saturn se na britských ostrovech nazýval Bran a byl nejen bohem zeměděl­ství, ale patřil mu i magický kotlík hojnosti a znovuzrození, ze kterého se až na úrov­ni mytického vědomí vyvinula představa sv. grálu. Jedna z legend vypráví, jak byla Branova hlava, i po oddělení od těla dál prorokující a zpívající, pohřbena v mohyle, na které postavili londýnský Tower. Legenda rovněž říká, že pokud tam Branova hlava zůstane, Anglie nepodlehne cizím dobyva­telům. A protože totemovým zvířetem Brana je havran, chápete možná onu péči o havrany v Toweru. Všimli jste si také oněch svazečků ha­vraních pírek v aveburské mohyle? Spiso­vatel Robert Graves se domnívá, že Bitva Stromů, ve které byl v jeho interpretaci Bran poražen Wotanem Anglosasů, se ode­hrála u bran Annwn (podsvětí) neboli Avebury. Avebury se tak stalo místem, kde byla rovněž uložena jeho »vznešená« mluvící hlava. A když lidé se změnou vědomí přestali slyšet jeho božský hlas – respektive to, co za něj považovali, přeměnilo se Avebury na anglické Delfy, kde místem Branova orákula, jehož ústy dál promlouval, byla dnešní Čertova sedačka. A tak možná ne náhodou se na tomto místě naší kolegyni otevřel vnitřní zrak a pravděpodobně i sluch.

Silbury Hill je zatím největší objevenou evropskou neolitickou pyramidou měsíční­ho tvaru (výška 40 m, základna 2,2 ha) a její budování si podle dnešních výpočtů vyžá­dalo asi 18 milionů pracovních hodin. Byla stavěna ve třech fázích. První začala 2700 let před n. l. Z vrstev zeminy, jílu, křídy a říčních oblázků vznikl 5 m vysoký mound. Druhá fáze začala hlou­bením příkopu; vytěžená křída byla navrše­na na původní mound, který dosáhl výšky 17 metrů. Ve třetí fázi byl zaplněn první příkop a hlouben větší. Křída z něho byla v šesti vrstvách navršena na mound spolu s drtí a drny a byla pokryta zemí. Když v letech 1968-70 začal největší ar­cheologický průzkum Silbury Hill vedený prof. Atkinsonem, stále živá legenda o králi Silovi, který měl být v moundu pohřben spolu se svou sochou z ryzího zlata, přilá­kala i pozornost televizní stanice BBC. Nic z toho se ale k velkému zklamání diváků nepotvrdilo. Lhala stará legenda? Místo královského hrobu nebo zlata tam našli archeologové votivní obětiny jako kravské a býčí rohy, bílé bobule jmelí a okřídlené mravence.

V Avebury se ale před příchodem Anglosasů mluvilo welšsky a slovo Sil v místním jazyce znamenalo se­meno. V zemědělské magii symbolizují bílé bobule jmelí Sluneční sperma. Mravenci, kteří se zachovali mezi stébly trávy na dr­nech v pyramidě, umožnili určit, že drny tam byly uloženy v srpnu, kdy tito mravenci mívají křídla. Co však bylo daleko zajíma­vější: v těchto drnech, na které 5000 let ne­svítilo slunce, byla stále zelená tráva! Žádné zlato, žádný sebesenzačnější krá­lovský hrob se nemůže rovnat tomuto ob­jevu! Už ze složení vrstev pyramidy je jas­né, že jde o gigantický Reichův orgonový generátor, který umožňoval zapojit energe­tický komplex Avebury do éterické (orgonové) sítě, propojující svými meridiány ce­lou megalitickou Anglii. Jakmile obyvatelé této lokality vyvinuli vyšší modus vědomí, než je magické, ztratili schopnost »čarovat« a museli najít jinou technologii přeměny energie čtyř elementů na vyšší, éterickou životní sílu. Ve snové krajině představuje Silbury Hill těhotné břicho Bohyně Země a zároveň pupek světa ovinutý hadovitou cestou. Had vždy symbolizoval pupeční šňůru rodícího se dítěte – úrody. V mytické krajině byl pak mimo jiné Silbury Hill svatyní Boha Brana i zelenou kaplí Sira Gawaina. Když se na své Cestě setkáme s nějakou historicky významnou krajinou, vedeme s ní obvykle mentální dialog založený na našich vědomostech.

Přesně o to jsme se právě pokoušeli. Ale teď, když je mysl na­sycena a tráví, můžeme konečně přestat klást otázky a hledat odpovědi a začít Sno­vou Gestu na rovině vnímání vnitřním zra­kem, sluchem a pocity, kde naše já a před­stava krajiny splývají. Jako australští do­morodci, a zcela jistě i obyvatelé Avebury, Glastonbury, dávné Kalifornie nebo Nazky, pak můžeme vstoupit do snového světa, kde topografie země se mění na metafyzic­kou krajinu snových symbolů, geoglyfů a jiných fascinujících tvarů netušených vý­znamů a pocitů. Na zemi našeho původu, našich předků, kteří se v ní i nad ní ve své Snové Cestě vznášeli, cítili v jejích kopcích, mohylách a polích nejen zrcadlení hvězd­ného nebe, ale všechny životadárné aspek­ty Bohyně Země – jarní Panny s nádher­nými prsy kopců a klínem údolí i letní Mat­ky těhotné úrodou a podzimně zimní Pra-matky současně. Lineární čas a topogra­fický prostor vnějších smyslů zmizel a zů­stal jen vjem a úžasný pocit posvátna.

-konec-