Chyba z roku 1943 spočívala v tom, že členové posádky Eldridge byli zbaveni fixního časového bodu, když byli vrženi do časoprostoru. Tím bylo narušeno jakékoli spojení se známým univerzem a známou realitou. Podle nového řešení se takovy fixní bod měl uměle zvenčí generovat. Externí orientační značka měla každému člověku, který se nacházel v magnetické „láhvi", zprostředkovat virtuálně a subjektivně dojem nepřetržitého plynutí času. Vše směřovalo k tomu, aby se naplnil v podstatě egyptský ideál ovládnutí ducha. Jinými slovy, šlo o kontrolu myšlenek prostřednictvím určitých elektromagnetických vln.
Americkému Kongresu připadaly tyto experimenty nezvyklé, a proto se v roce 1969 rozhodl, že je zastaví. Armáda na to nahlížela zcela odlišně. No jistě, kdo by nechtěl svého nepřítele mentálně ovlivňovat! Nový start projektu byl zpečetěn spoluprací s americkou armádou. Lidé z brookhavenské laboratoře na Long Islandu tentokrát využili co nejodlehlejší místo, aby mohli pokračovat ve svých stále více utajovaných výzkumech. Pro armádu to nebyl žádný velký problém a kromě toho byla spokojena s tím, že nadále nemusela tuto akci, jíž se začalo říkat „Phoenix II", sanovat z vlastních finančních prostředků.
Není známo, odkud brook-havenská skupina čerpala peníze. Preston Nichols, účastník projektu, jenž svůj podíl na něm objevoval po podstoupeném vymývání mozku jen postupně a spíše náhodně, se domnívá, že hlavní úlohu ve financování hrály peníze nacistů. Ve své knize o tomto projektu se zmiňuje o příhodě, která se stala v roce 1944 ve Francii. Tehdy byl vlak, který převážel zlato v dobové hodnotě deseti bilionů dolarů, ukořistěné nacistům, vyhozen v tunelu do povětří. Přepravovaný cenný náklad beze stopy zmizel. Jedenapadesát amerických vojáků, kteří transport doprovázeli, přišlo o život.
Americký generál George Patton byl pověřen zjistit, kdo stál v pozadí této sabotáže a jaké byly její skutečné důvody. Myslel si, že informace získá z více zdrojů, ale všude narazil na nepřekonatelnou informační bariéru. Jakési síly v pozadí dokázaly nesmírně účinně bránit tomu, aby na denní světlo nepronikla ani sebemenší osvětlující indicie. Nichols tvrdí, že podle jeho zjištění se toto zlato objevilo v Montauku, což je místo na nejzazším konci Long Islandu, kde brookhavenská skupina pokračovala v práci na projektu „Phoenix II". Proto byl také tento nový časoprostorový výzkum znám především jako „Project Montauk".
Proč ale probíhal právě v Montauku? Stručně se to dá vysvětlit tak, že toto místo nebylo jen dostatečně odlehlé, ale nacházela se zde i stará vojenská základna a zvláštní radar, který byl sice dávno vývojem překonán, ovšem pro speciální účely tajných experimentů se ukázal jako nejvhodnější. Pomocí radaru SAGE (SAGE = Semi-Automatic Ground Environmenť), prvního počítačově řízeného systému včasné radarové výstrahy v reálném čase, mohli odborníci v Montauku pracovat s frekvencemi v oblasti od 425 do 450 megahertzů. Právě tyto frekvence se ukázaly jako nejvhodnější pro průnik do lidského vědomí! Na přelomu let 1970-71 byla dočasně nepoužívaná stará letecká vojenská základna v Montauku opět aktivována a koncem roku 1971 mohly být zahájeny výzkumy podle zmíněného projektu Montauk.
Jako nejlepší pokusný králík se podle Nicholse osvědčil téměř výlučný dobrovolný spolupracovník Duncan Cameron, jenž se vyznačoval výjimečnými duševními schopnostmi. Protáhlá montaucká anténa SAGE, podobající se banánu, byla za účelem experimentů namířena na budovu vzdálenou přibližně sto metrů, kde se nacházel Cameron. Cameron časem utrpěl v důsledku permanentního bombardování mikrovlnami závažné poškození mozku. Při lékařském vyšetření se ukázalo, že jeho mozek vlastně odumřel, což bylo přirozeně absurdní. Cameron žil a normálně přemýšlel, ale zřejmě jen s využitím mimořádných psychických rezerv. I jiné osoby, mezi něž patřili například vojáci a bezdomovci, se později staly obětmi zde prováděných pokusů. Výsledky však vyvolávaly stále větší úžas.
Nakonec byli odborníci z Montauku schopni cíleně vyvolávat, kopírovat a ukládat určité myšlenkové struktury. Zatímco se na jedné straně myšlenky vytvářely, jiný přístroj byl schopen myšlenky číší. Montaucký tým byl nadšen, když se dověděl, že koncern ITT takový přístroj úspěšně zkonstruoval. Pro Nicholse byl původ této vyspělé technologie záhadou, zmiňuje se však o informacích, z nichž lze usuzovat na mimozemský zdroj. Tvrdil, že tyto výzkumy byly podporovány bytostmi pocházejícími z hvězdného systému Siria. Celé zařízení působilo neuvěřitelně jednoduše. Kolem židle bylo pyramidálně uspořádáno několik senzorických cívek, které přijímaly signály od pokusné osoby. Šesti výstupovými kanály se získaná data přenášela do digitálního transformátoru a odsud do počítače Cray 1.
Vzápětí se na monitoru objevily myšlenky pokusné osoby v trojrozměrně a plastické podobě. Cílem odborníků v Montauku bylo přeměnit tento přístroj na mentální vysílač, aby se při časoprostorových experimentech mohla zúčastněným osobám zprostředkovat nezbytná náhradní realita. Tak vznikla věhlasná „montaucká židle". Snímajícími senzory u židle a propojenými počítači probíhal řetězec signálů, které nakonec přenášel vysílač. Nichols popsal četné konstrukční podrobnosti i mnohé problémy provázející první pokusy především kvůli sladění jednotlivých komponentů. Je jen obtížně představitelné, že by všechny tyto podrobnosti pramenily výhradně z jeho fantazie! Po několika omylech se konečně dospělo k cíli. Badatelé z Montauku celý systém v roce 1977 zdokonalili natolik, že dokázal zhmotňovat obrazné představy.
Když se Duncan Cameron soustředil na nějaký předmět, mohl být materiálně reprodukován. Je-li toto Nicholsovo tvrzení pravdivé, pronikli vědci v Montauku skutečně do technických oblastí, které bychom za běžných okolností označili jako „magii". Občas se ukázalo, že zhmotněný předmět není dostatečně stabilní, a proto se nedal jednoznačně uchopit, avšak metoda byla časem díky vyřešení dalších detailů stále vyzrálejší. Jiné experimenty měly vyjasnit otázku, nakolik se skutečně dají přenést cizí myšlenky do mozku jiného člověka. V roce 1978 měl tým kontrolu vědomí takříkajíc v malíčku.
Přitom vyšlo najevo, že tvar pyramid, které byly i v Montauku objektem zevrubného studia, a takzvaná T-anténa Orion-Delta jsou velmi smysluplné formy. V následujících letech byly provedeny pokusy se zakřivováním času a spojovacími tunely do jiných dob. Experimentátoři totiž zaznamenali, že žádný objekt, který si Cameron představil, nevznikl přesně v téže chvíli, nýbrž vždy s časovým posunem. Nezřídka uplynulo mnoho hodin, než se předmět objevil. Byl to důsledek časového zakřivení. Cameron se jako „médium" začal soustřeďovat na brány času a otevírat je.
Jeho myšlenky ho s využitím montaucké židle a T-antény Delta přivedly v roce 1980 k tomu, že uprostřed antény vznikl časoprostorový koridor, na jehož vzdáleném konci zářil neznámý světelný zdroj. Vypadalo to přesně jako dokonalá science fiction, kterou známe z kasovního trháku Stargate. S těmito časovými bránami bylo zpočátku mnoho potíží, protože se nedaly udržet ve stabilním tvaru a stále se „hroutily". Jakmile se Cameron pohnul, přenesl se jeho pohyb nevypočitatelně i na vytvořenou bránu. Pro poutníky v čase to bylo samozřejmě nebezpečné, protože se kdesi v časoprostoru mohli nenávratně ztratit.
Badatelům pomohl tento problém vyřešit až objev stabilních hlavních vírů a časových majáků, které se staly důležitými záchytnými body, protože se opakovaly v podivuhodně pravidelném dvacetiletém rytmu. Správné datum představoval i rok 1943, takže další časové majáky se vytvořily v letech 1963 a 1983. Jestliže se vědci zaměřili na tyto termíny a odsud pak vytvořili přemostění k původně zamýšlenému datu, mohli počítat s tím, že experiment proběhne zdařile. Projekt v této fázi podléhal teoreticky nejvyššímu možnému stupni utajení.
V únoru 1981 se na základně v Montauku sešel nový tým, z jehož členů Nichols podle vlastního tvrzení nikoho neznal. Tato pracovní skupina se nazývala „Secret Crew", „Tajná skupina". Od této doby byl projekt označován krycím jménem Phoenix III. Kdykoli se pootevřela časoprostorová brána, vznikl energetický vír, do něhož byli temponauti vtaženi, jakmile do brány nakročili alespoň jednou nohou. Nichols se v knize Montaucký projekt zmiňuje o tom, že badatelé především experimentovali s obdobím kolem obou světových válek, avšak nevěděl, co přesně prováděli. Vědci však věděli naprosto přesně, co dělají. Vytvořili dokonce menší časový tunel, jímž mohli kontrolovat, co se děje v hlavním víru, a nazvali tuto akci „Vidoucí oko" -plnila totiž stejnou funkci jako kdysi neustále bdělé Horovo oko.
-pokračování-
partner Matrix 2001