"TECHNIKA LOREAN" - POTENCIÁL PRO 21. STOLETÍ (5)

Na počátku 20. století zformuloval A. Einstein známou teorii obecné a speciální teorie relativity. Na základě těchto doktrín platilo, že rychlost světla představuje limitní hranici pro jakýkoliv pohyb ve Vesmíru. V praxi to znamenalo, že žádné těleso, ale ani žádná informace se nemůže pohybovat rychleji. Ovšem v současné době je ale situace poněkud jiná. Přichází objevy a informace, které minimálně narušují platnost těchto stávajících teorií.

Jednou z těchto mnoha "rebelských" teorií je objev tzv. "tunelového efektu". Zde se předpokládá a praxe to nádherně ukazuje, že stavební částice hmoty se chovají zcela jinak než makroskopická tělesa. Hmotná makroskopická tělesa jsou významně omezována. Vložíme-li jakýkoliv objekt např. do sklenice, může se tento objekt nacházet uvnitř sklenice, ale nebude zároveň kontinuálně mimo tuto sklenici - nemůže prostupovat stěnami sklenice. Jenže např. elektron se tak nechová. On totiž nezaujímá v prostoru žádnou pozici, ale jeho chování spíše připomíná vlnění - hovoříme o tzv. "kontinuální homogenitě superpozic".

Pokud tedy třeba elektron uzavřeme do nějakého hypotetického elektromagnetického pole, bude se zároveň část jeho vlnového vzorku nacházet mimo tuto nádobu. Vědci pochopitelně velmi dobře ví, že se právě v této chvíli dotýkají velkého paradoxu, který si dokáží jen stěží vysvětlit. Celá věc se dá do určité míry přiblížit i na situaci, kdy člověk stojí v jedné místnosti, ale nemůže být zároveň v druhé místnosti. Jenže z pozice elektronu by takový člověk byl buď na dvou či více místech najednou, nebo by přinejmenším měl schopnost procházet zdí.

Kvantová fyzika tomuto velmi zvláštnímu jevu říká "Tunelový efekt".

Pro nás je ovšem důležité, že tento jev byl nejen teoreticky vypočítán, ale zároveň i opakovaně experimentálně ověřen. Vezmeme-li situaci takovou, jaká tedy ve svém naturálním podání je, pak vědci v současné době hloubají nad tím, co se s takovou částicí ve chvíli, kdy leze přes "zeď", vlastně děje.

V podstatě první významná zjištění tímto směrem již nadnesl v polovině 20. stol. významný vědec, pan T. E. Hartman, ale hlavní vlna disputace přišla v roce 1993 po sérii experimentů, které provedl německý vědec - prof. Gunter Nimitz na Univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Jak hovoří Grazyna Fosarová a Franz Bludorf:

"Experiment spočíval ve využití mikrovlnného vyzařování ve dvou dutých trubkách. Jedna dostatečně široká na to, aby se vlna mohla normálně šířit, a druhá pro šíření příliš úzká. U úzké trubky se pochopitelně začal velmi rychle projevovat tzv. "tunelový efekt", kdy se za překážkou počal identifikovat oslabený mikrovlnný signál. Nimitz chtěl pochopitelně zjistit, jak se tento oslabený signál v příliš úzkém dutém vodiči šíří. A tak po žádoucích úpravách experimentu bylo zjištěno, že se zde vlny šíří rychlostí, jž zhruba 2x převyšuje rychlost světla."

Samozřejmě že toto senzační zjištění v zárodku napadající Einsteinovu teorii o limitním šíření rychlosti světla vytvořilo doslova drtivou vlnu nevole oficiální vědy proti svému vlastnímu vědci připomínající středověký koncil inkvizice. To se samozřejmě odrazilo i v publikační činnosti. Nimitzovi bylo dovoleno publikovat výsledky svých experimentů pouze ve francouzském odborném časopise "Journal de Physique". Na věci mnohé nezměnilo ani to, že k podobnému závěru přišel o dva roky později na Univerzitě v Berkley americký vědec Raymond Chiao s kolegou Steinbergem. Rozdíl spočíval snad jen v tom, že dostali přece jen větší prostor k opublikování své práce.

Každému ve fyzice alespoň průměrně zdatnému čtenáři je jasné, že energetická vlna může sloužit jako nosič pro přenos informací čili signálu. Výše uvedenými experimenty se podařilo zjistit přítomnost původních informací i v onom zbytkovém vyzařování, které prostě záhadným způsobem prošlo přes neprostupnou zástěnu. U některých experimentů se taková vlna uvnitř frekvenčního rozhraní šířila bezmála 5x rychleji než světlo.

Když se na celou záležitost podíváme zcela nezaujatým pohledem, zjistíme, že globální vědecký spor, který se okolo této věci rozhořel, je v podstatě zbytečný. Muselo by se totiž nejdříve prokázat, že se předmětná vlna skrze "prostor nikoho" skutečně procedila. V podstatě víme to, že signál do tunelu vnikl a na jeho druhé straně se objevily jeho zbytkové projevy. My si logicky myslíme, že se signál musel nějak přes ono rozhranní protlačit. Ale vzpomeňme ještě jednou na Einsteina.

Ten ve svých teoriích tvrdí, že Vesmír je díky působení gravitace zakřivován, a to průběhem v nějakém vyšším rozměru či dimenzi. K tomuto jevu by podle tvrzení stávající fyziky mělo docházet v místech extrémně silné gravitace anebo u tunelových spojení ve vzájemně odlišném frekvenčním rozhraní.

Tento jev se v terminologii oficiální vědy nazývá: "Einstein - Rosennovy mosty".

Uvnitř takového tunelu neexistuje prostor ani čas. Naopak zde budou hrát velmi důležitou roli zcela jiné vlivy a síly, které dnes nedokážeme identifikovat, natož definovat. Domníváme se, že existence tohoto jevu bude velmi častá, ne-li zcela jistá v blízkosti kosmických útvarů známých jako černé díry. Ty totiž minimálně z pohledu esoterní kosmologie mohou sloužit také jako multidimenzionální brány spojující mnohovrstvá frekvenční pásma (dimenze) Vesmíru jako celku.

Jenže nezůstalo pouze u toho. Věda opět celou věc posunula zase o kus dopředu. Promluvila tentokrát skrze známého amerického kvantového fyzika Johna A. Wheelera, který přišel s hypotézou existence tzv. "červích děr", které by ve své podstatě mohly fungovat na elementární úrovni našeho fyzikálního prostředí. Toto tvrzení je velmi důležité, jelikož se ukázalo, že k přenosu informací by bohatě stačila existence těchto červích děr. Pakliže tyto červí díry existují, a není vůbec žádný důvod tomu nevěřit, pak tvoří jeden ze základních kamenů systému komunikace Přírody (makro i mikrokosmu).

Věda se skutečně v této oblasti posouvá mílovými kroky dopředu. Tak například v roce 1997 se podařilo vědcům na Univerzitě v Insbrucku pod vedením Antona Zeilingera teleportovat světelnou částici, která se nazývá "foton". Na celé věci je ovšem podstatný fakt, že se vědcům pokus nejen podařil, ale že zároveň dokázali tento jev i vysvětlit. Také se podařilo zjistit, že při teleportaci fotonu skrze vyšší rozměr se nepřenáší celá částice, ale její vlastnosti. Těmito vlastnostmi jsou samozřejmě informace a ty jsou na předmětném místě vtisknuté novému fotonu.

Výše uvedené experimenty tak naznačují existenci zcela nového druhu komunikace, který bychom mohli nazvat HYPERKOMUNIKACE. Technika Lorean je ve svých principech postavena právě na této schopnosti, která je přirozená každému člověku. V současné době se ale nachází ve "spící formě". V současné době také vědecké skupiny na mnoha místech světa s překvapením zjišťují, jak silně je schopnost hyperkomunikace rozšířena v přírodě.

Věda postupuje mílovými kroky kupředu. Svědčí o tom zcela revoluční myšlenky finského fyzika Matti Pitkannena, které v současné době přichází s revoluční teorií o uspořádání Vesmíru, jejímž základem je nová osmirozměrová prostorová geometrie, která je nazývána "topologická geometrodynamika" - "TPG". V této teorii hrají hlavní roli "magnetizované černé díry".

Tato teorie je převratná v tom, že se jako první v celé historii snaží a pokouší vysvětlit souvislost mezi fyzikou a biologií, což jest v podstatě kosmologie života. V této teorii neslouží DNA pouze k produkci bílkovin v buňkách a s tím spojené výstavbě těla, jak se doposud předpokládalo. Podle tohoto finského vědce se v sekvencích této významné biomolekuly hromadí uvedené magnetizované červí díry sloužící jako komunikační kanály.

Je fantastické sledovat, jak Pitkennen na základě svých teorií a hypotéz přesouvá takové pojmy jako Vědomí a nebo Vnímání do fyziky.