TEMNÁ HMOTA JE ABSURDITA VESMÍRU, VYTVOŘENÁ CHYBNÝMI VÝPOČTY FYZIKŮ

"Blud nepřestává být bludem, i když ho sdílí většina."
Lev N. Tolstoj

Obrovským rébusem fyziky – doopravdy mimořádným, na kterém si všichni fyzikové od roku 1933 až dosud „vylámali zuby“, je tzv. temná hmota. Tuto vesmírnou záhadu objevil astronom Fritz Zwicky při pozorování a následných výpočtech u členů kupy galaxií ve Vlasech Bereniky, když zjistil značné disproporce mezi tamější hmotou a její gravitací.

Osmdesát let si už vědci vysvětlují tuto záhadu tak, že musí ve vesmíru existovat nejen hmota zjevná (řečí fyziků: baryonová), ale i hmota neviditelná (tzv. temná), které je údajně asi šestkrát víc a projevuje se jedině a pouze gravitací.

Osmdesát let se tedy snaží vědci celého světa nalézt objasnění tohoto mysteria výzkumem vesmírného prostoru… Lépe by však udělali, kdyby hledali východisko na opačném konci celého problému – kdyby hledali chybu ve vlastních výpočtech.

Ano, zní to snad až úsměvně, ale ve skutečnosti jde u temné hmoty jedině a pouze o počtařskou chybu.

Konstanta a profesionální slepota

Fritz Zwicky totiž počítal rychlost pohybu galaxií v poměru k jejich hmotě.

(Pro ilustraci: čím více hmoty hvězdy obsahují, tím rychleji musí planety kolem nich obíhat, aby setrvaly na oběžné dráze a nebyly hvězdami pohlceny.)

Zmíněný poměr dobře vystihuje gravitační konstanta, kterou předpověděl už Isaac Newton v roce 1687. Jako první ji změřil Henry Cavendisho 111 let později. Fyzikové z ní dodnes počítají hmotnosti všech vesmírných těles.

Ovšem nikdy nikoho nenapadlo, že v komponentech, z nichž je tato konstanta složena, chybí násobek čísla 2π (aniž by se měnila její výsledná hodnota).

Kdyby se pozorněji podívali na zákony Johannese Keplera, ze kterých Newton vycházel, patrně by na chybu přišli, jenže stereotyp tady vykonal své…

Oproti skutečnosti tak fyzikové spočítali všem vesmírným tělesům přibližně šestkrát menší hmotnost (2π = 6,283).

Právě proto jim vychází, že „temné hmoty“ má být asi šestkrát víc.

Budou hledat vesmírné skřítky?

Rozpor, kdy vesmír má v realitě hmoty dost, ale na papíře jí bylo evidentně málo, řešili fyzikové tak, že si začali pouštět fantazii „na špacír“ – jak na sympoziích, tak ve sdělovacích prostředcích, vědeckých elaborátech a bohužel i ve školách.

Skončilo to u absurdní neviditelné hmoty, která prý tvoří čtvrtinu hmoty celého vesmíru, a která se neprojevuje ničím jiným než gravitací. Tato absurdita se ve vědeckých kanálech i ústavech nakonec trvale zabydlela a na její výzkum se čerpají miliardové dotace.

Položil si však někdo z fyziků otázku, proč se tato teorie označuje za vědeckou? Co je na tomto osmdesátiletém fantazírování vědecké, tedy přesné a experimentem dokazatelné?

Nebo jinak - čím je teorie o existenci absurdní temné hmoty fundovanější než třeba teorie, že vakuum je plné nevypátratelných skřítků projevujících se pouze tím, že rozpínají vesmír?

Bludy povyšované na vědu

Ve skutečnosti je záhada „temné hmoty“ jen další aktivitou teoretických fyziků ve stylu: papír unese jakékoli bludy. A to už dlouhodobě.

Teoretikové například od roku 1905 tvrdí, že v realitě existují fotony s „nulovou klidovou hmotností“ (jde o uměle zavedený terminus technicus, bez něhož by rovnice Alberta Einsteina nedávaly smysl ani na papíře). Reálně tak podle nich existuje částice, která nemá žádnou hmotu, dokud se nehýbe. Ale když se hýbe, rychlost světla jí hmotu dodá.

Jinými slovy zastánci teorie relativity tvrdí, že metry a sekundy, z nichž je složena každá rychlost, umí vyrábět (podle jejich vzorce) kilogramy – no jen si představte, jak musejí alchymisté takovým „vědcům“ závidět…

Pak se ovšem nelze divit, že ve stejném duchu záhad i potměšilostí pokračují fyzikové dosud. A jsou-li různé nesmysly na papíře dogmaticky povyšovány na vědu, není divu, že v hlavách teoretiků existuje i cosi tak pavědeckého, jako je neviditelná a unikátními přístroji nevypátratelná hmota s obrovskou gravitací. Ale hádejte, co se stane, když jim to budete chtít vysvětlit? (Podle mých zkušeností reagují povýšenecky nebo uraženě.)

Test virtuality a pravdy

„Temná hmota“ je zároveň zářným příkladem toho, že když jsou k dispozici peníze, dají se do detailu rozpracovat i bludy. V současné době tak teoretikové hlásají, že vážným kandidátem na částice temné hmoty jsou usilovně hledané WIMPy. Jde o zkratku, která v češtině znamená SORČ – Slabě se Ovlivňující Robustní Částice (v překladu ten nesmysl lépe vyniká,že?). „Mělo by jít o reliktní superpartnery z období po Velkém třesku, kterým fyzikální zákony zabránily v následném rozpadu,“ můžete se dozvědět od jednoho profesora, popularizujícího vědu. Ale„superpartneři“, „superstruny“ a vůbec všechno, co teoretikové označují jako „super“, jsouvětšinou jen zapeklitévýmysly –proto není radno jeho slovabrát vážně.

Dodejme akorát, že na palubě Mezinárodní vesmírné stanice funguje Alfa magnetický spektrometr za dvě miliardy dolarů a vědci v jeho záznamech nyní objevili nárůst pozitronových částic. Nositel Nobelovy ceny za fyziku Samuel Ting, jenž v čele tohoto výzkumu (v CERNu) stojí,doufá, že jde o stopu temné hmoty. V řádu měsíců přitom očekává se svým týmem důkazy, zda se jeho domněnky potvrdí, nebo ne.

My však už dnes můžemes jistotouříci, že potvrdí-li se stopy„temné hmoty“ (tedy něčeho, co ve skutečnosti neexistuje), půjde o podvod. A nebylo by to ve vědě poprvé.

Do muzea kuriozit

V půlce devatenáctého století spočítali fyzikové stáčení perihelia Merkuru (bod na oběžné dráze, ve kterém je Merkur Slunci nejblíže). Výpočet se lišil od skutečnosti natolik, že tehdy předpokládali ještě gravitační vliv nějaké neznámé planety. Albert Einstein pak vysvětlil tento rozpor Obecnou teorií relativity (OTR) a „stáčení perihélia Merkuru“ se tak stalo jedním z hlavních argumentů pro platnost této teorie. Dodnes ale nikomu nevadí, že výpočet byl vytvořen podle úplně jiné rovnice, než je těch deset, které reprezentují OTR. Rovněž nikomu nevadí, že pro další planety sluneční soustavy tyto výpočty „nesedí“. A existují i jiné důkazy, že zastánci teorie relativity nejsou objektivní – prosazují platnost této teorie mnohem více jako fanatici, než jako seriózní vědci.

Teprve až fyzikové přijmou fakt, že všechna vesmírná tělesa mají přibližně šestkrát větší hmotnost, než dosud počítali (takže mezi nimi panují i šestkrát větší gravitační síly), objasní se jim řada záhad. Jak síla, kteráskutečně stáčí perihélium Merkura, tak i „neznámé síly“ působící nejen na sondy ve sluneční soustavě, ale i na dvojhvězdy, nebo na členy Kupy galaxií ve Vlasech Bereniky.

Teorii relativity pak budou moci vystavit v muzeu kuriozit, kam už dávno patří.

Závěr

„Temná hmota“ je absurdní smyšlenkou fyziků, která vznikla výhradně na základě chybných výpočtů. Je nutno zdůraznit, že toto tvrzení neznamená nějakou teorii, nýbrž fyzikální zákon.

Modifikovaný (upravený) Newtonův gravitační zákon pak platí pro hmotnosti těles celého vesmíru a rovněž objasňuje jinak „záhadné přitažlivé síly“ v něm.

S Einsteinovou Obecnou teorií relativity (která prý řeší gravitaci, ale vlivy „temné hmoty“ nepředvídala, adosud si s ní vůbec neví rady), nemá modifikovaný Newtonův gravitační zákon naprosto nic společného.

Až na to, že zmíněnou teorii činí absolutně nepotřebnou.

Ing. Jiří Muladi

--------------------------------------------

P.S.: Matematicko-fyzikální důkaz

Třetí Keplerův zákondává odpověď na otázku, jaký je vztah mezi velikostí drah a dobou oběhu planet kolem Slunce – což je přesné.

Bohužel se ale běžně tento zákon vykládá takto: Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet se rovná poměru třetích mocnin hlavních poloos jejich trajektorií.

Zde je ovšem kámen úrazu. Poloosy totiž nejsou totéž, co dráhy. Při tomto výkladu se fyzikové dopustili kardinálního omylu, proto ještě jednou zdůrazněme: Poloosy nejsou totéž, co dráhy, o kterých zákon původně hovoří.

Abychom z poloos dostali (kruhové) dráhy, musíme je násobit číslem 2π.

Proto fyziky dosud používaná rovnice

1) R₁³ /T₁² = R₂³ /T₂²

je sice matematicky správná, ale fyzikálně neúplná.

Přesná rovnice třetího Keplerova zákona musí býtrozšířena o 2π, takže vypadá takto:

2) (2π R₁)³ /T₁² = (2π R₂ )³ /T₂² (což se rovná GM)

Vysvětlivky – R: poloměr trajektorií, T: doba oběhu, G: gravitační konstanta, M: hmotnost

Potom už je jednoduché dosadit rychlost „v“ a vypočítat:

3) (2π R)³ /T² = 2π R . v² (což se rovná GM)

Z toho jasně vyplývá, že inovované a úplné složení gravitační konstanty je:

4) G = 2πR² . a_g/M

(namísto dosud ve školách vyučované: G = R2.ag/M)

A je-li z inovovaného vzorce počítána hmotnost M,musí býtevidentně 2π násobně větší.

Oprava ve složení konstanty G pak zároveň znamená modifikaci celého Newtonova gravitačního zákona na tento správný tvar:

5) F_g = G . M₁M₂/2πR²

Seriózní fyziky snad budou zajímat i další nové tvary gravitační konstanty, které lze výpočty ověřit: G = v³ T /M

nebo: G = a_g² /p (tento vzorec mj. upřesní představy vědců o tlaku ve středu Země)

Vysvětlivky – ag: gravitační zrychlení, p: tlak

Celý materiál je originální, proto zde nemohu uvést cizí zdroje, ani citace (jimiž se vědci rádi navzájem oplodňují). Ale v případě potřeby mohu uvést i další matematicko-fyzikální důkazy o tom, že modifikace gravitačního zákona prostřednictvím čísla 2π je nutná a správná.

(A po osmdesáti letech beznadějné teorie by fyzikové už opravdu mohli „vytáhnout hlavy z písku“ a přiznat si, žeblud nepřestává být bludem, i když ho sdílí většina, nemyslíte?)