TISULSKÁ PRINCEZNA - POKRAČOVÁNÍ PŘÍBĚHU (1)

Vlabi

autor

06.12.2019 Zajímavosti

100%
0%

Před několika lety vyšel na tomto blogu překlad velkého příběhu z malé sibiřské vesničky Ržavčik. Během času se rozběhl po českém internetu a od té doby se mě čtenáři ptají: Je to pravda, nebo nás zas někdo tahá za nos? Odpovím upřímně – nevím. Ale nic mi nebránilo po věci zapátrat. Letos od této události totiž uplynulo 50 let a na ruské internetové scéně se opět zvedla vlna zájmu o tento polozapomenutý případ. V tomto materiálu vám tedy nabízím, co dalšího se mi podařilo objevit. Předem však upozorňuji, že se v drtivé většině jen stále opakuje už známý příběh a nových informací je jak šafránu. Obzvlášť ze strany těch, kdo by mohli něco opravdu seriozního říci, je ticho. Někdo by řekl, že podezřelé.

Těm, kdo onen článek nečetli, doporučuji se k němu před čtením tohoto pokračování vrátit. A pro ty, co nemají čas, alespoň v krátkosti pár slov k jeho obsahu. V uhelném dole u vesničky Ržavčiku (55.6934939N, 88.2766642E, Kemerovská oblast, RF) byl v září roku 1969 objeven starověký sarkofág, ve němž byla uložena mladá žena evropského vzhledu. Ačkoli ležela v hloubce 70m pod dvacetimetrovou vrstvou uhlí - stáří nálezu se uvádělo ve stovkách milionů let! - nebyly na ní patrné vůbec žádné známky rozkladu. Ženu, jež vstoupila do povědomí pod jménem Tisulská princezna, si přišla prohlédnout téměř celá vesnice. Pak ji však i se sarkofágem odvezli vrtulníkem „odpovědné orgány“. A tím se po ní slehla zem. Článek o tom byl poprvé publikován v novinách „Arkaim“ č. 124. Jeho autorem je novinář Oleg Kuliškin, který v něm zaznamenal příběh neznámého spolucestujícího. To bylo v roce 2002.

Hledání svědků

V roce 2007 a znova v zimě 2013/2014 se korespondent novin „Sibděpo“ Roman Jančenko rozhodl prověřit pravost této legendy a navštívil místa, kde údajně před 38 lety došlo k popsanému zázraku. Přestože hovořil s několika dosud žijícími obyvateli tehdejšího Ržavčiku, udělat ve věci jasno se mu nepodařilo. Taťána Pavlovna Karnauchova, manželka onoho horníka Karnauchova, který je v legendě zmiňován, uvedla, že její manžel sice skutečně v dole pracoval, ale nezemřel tehdy při nehodě na motocyklu, ale teprve před pěti lety v důsledku dlouhé těžké nemoci. Podle ředitelky vesnické školy Galiny Rebrikové vedoucí pracoviště Alexander Masalygin, také na dole pracoval, nezemřel však v roce 1980, ale později v letech 1983 nebo 1984 na leukémii. A důl byl uzavřen v roce 1973, nyní je již zarostlý a proměnil se v obyčejný les.

Novináři se podařilo setkat s Nikolajem Michajlovičem Garmanovem – posledním žijícím z pracovní skupiny, která podle legendy našla tajemný sarkofág. Garmanov tehdy pracoval jako řidič rypadla. Řekl, že Masalygin pracoval jako strojník, Karnauchov byl kovář a jako kovář také zemřel – opilý spadl z motocyklu pod kola náklaďáku. Nezemřel hned, ale až za dva dny... Bylo to v 80-tých. letech, ale nedokázal si vzpomenout na přesné datum. Současně však Garmanov řekl, že za celých 33 let, co pracoval jako technik rypadla, nenašel žádné sarkofágy ani jiné artefakty. Takže svědci popsaných událostí tvrdili, že žádný tisulský nález nikdy neexistoval. Ale proč jsou jinak jejich svědectví tak odlišná? Navíc příběh každého svědka o dalších postavách se s legendou shoduje jen napůl. Pouze v jednom všichni souhlasí a opakují to jako mantru – nic takového se nikdy nestalo!

V březnu 2012 se autor senzačního článku o Tisulské princezně - Oleg Kuliškin ozval znovu. Zde je jeho sdělení:

"Vážená redakce, od vydání článku o Tisulském nálezu uplynulo deset let a je čas vyjevit pravdu o jeho napsání! V tomto článku - a poprvé vyšel v novinách „Chakasia“ (republikánské noviny ve městě Abakan) v srpnu 2002, pod názvem „Dáma, které je 800 milionů let“- jsem nelhal ani slovo, zatajil jsem pouze skutečné okolnosti známosti s plukovníkem (taková byla podmínka!). Den po zveřejnění tohoto materiálu mě srazilo auto, naštěstí ne smrtelně – odbylo se to jen s pár modřinami (možná jen náhoda?). V redakci se tomu zasmáli, mysleli si, že článek je kachna. „No jo, druhého Buškova vypěstovali!" vesele rozumoval vedoucí. A pak to začalo... Následovaly telefony od „Federálního úřadu dobrých rad", ukázalo se, že náhodou jsem zveřejnil velké státní tajemství.

Nejprve po mně chtěli podobu onoho plukovníka, a když jsem popsal filmového Stirlitze, naléhavě „doporučili“, abych napsal zábavné senzační pokračování „Odhalení plukovníka KGB-2“ o tom, jak se kráska vzbudila, utekla a že ji stále hledají atd. atd. atd. Napsal jsem tedy Odhalení plukovníka KGB-2, ale na úplně jiné téma, po kterém skončila moje novinářská kariéra v nejlepších novinách Chakasie. Takový je v krátkosti příběh vzniku slavného článku „Tisulský nález“, který proslavil vesnici Ržavčik po celém světě.

S pozdravem, Oleg Kuliškin (Gončar)".

Dne 11. března 2013 byl na televizním kanálu REN TV pořad o Tisulském nálezu (Živé téma č. 33. Rodová abeceda, 03/11/2013). A jen o dva dny později, 13. března, Oleg Gončar (Kuliškin) poděkoval REN TV za informaci o spiknutí kolem nálezu a za odvážné hledání pravdy. Své poděkování pak doplnil patetickým provoláním:

"Všem, všem, všem!

Nastala hodina vyjevit světu celou pravdu! Informuji slovanskou veřejnost, že v tuto chvíli jsem zahájil vytvoření všeruské kozácké strany... s cílem okamžitého nástupu k moci, obnovení slovanskoarijského védského životního stylu a odhalující světu pravdu o Tisulském nálezu! První den, kdy se kozáci dostanou k moci, budou odtajněny všechny materiály o tomto nálezu a ti, kdo jsou zodpovědní za vraždu svědků a skrývají pravdu, budou nalezeni kdekoli na světě a postaveni před soud. Skutečnost znesvěcení největší ruské svatyně všech dob nezůstane bez pozornosti".

Ve své zprávě Oleg Kuliškin napsal, že v současné době v blízkosti vesnice Ržavčik,
na místě nálezu sarkofágu s „ruskou carevnou“, vytvořily místní úřady skládku odpadu

K vytvoření představy o tom, kdo asi je Oleg Kuliškin/Gončar, ještě malý dovětek. Nenašla jsem, jak je tomu nyní, ale před několika málo lety byl skutečně autor článku o Tisulském nálezu, vojenský staršina Oleg Gončar (Kuliškin) předsedou organizačního výboru ustavujícího sjezdu kozácké strany „Svobodná Rus“, kontaktní telefon: 8-953-257-92-42; E-mail: kpsr2013@mail.ru; Web: http://www.svobodurusi.info (odkazy jsou však nefunkční). Tolik tedy k vykreslení toho, kdo stál na počátku celého příběhu.

A když už je tu řeč o REN TV, podívejme se, co nového v tomto tajemném příběhu přinesla ona. Záznam dokumentu (v ruštině) naleznete zde. Tisulskému případu je v tomto poněkud chaoticky uspořádaném pořadu věnován pouze čas 1:20 – 3:00 a 38:55 – 44:20. Co se tam dozvíme? Svědek dávných událostí, geolog uhelného dolu Vladimir Podrešetnikov, v tomto dokumentu uvedl, že kromě princezny byly nalezeny i další hroby. Také řekl, že v roce 1973 byla místa vykopávek v oblasti Ržavčik střežena armádou. Tvůrci dokumentu dále uvedli, že sarkofág s Tisulskou princeznou byl převezen do Moskvy na seriózní výzkum. A dále, že od roku 1969 do roku 1973 byli údajně v oblasti nálezu dokonce zachyceni zahraniční špioni lovící cenné artefakty a informace. Celkově však, jak se ostatně dalo očekávat, televizní štáb REN TV tečku za tímto příběhem neudělal. Jejich tvrzení místo odpovědí přinesla jen další otázky. K tématu se tento televizní kanál vrátil ještě jednou ve zkrácené podobě, v níž dospívá známý moderátor Igor Prokopenko za podpory Georgije Sidorova k ještě k úžasnějšímu zjištění:

DNA Tisulské princezny se na 100% shoduje s genetikou současné populace Uralu a Ruské roviny.

Což má být důkaz praslovanského osídlení těchto území už před stovkami milionů let (!!!). A zaskočený divák se samozřejmě překvapeně zeptá: Kde se vzaly ty vzorky DNA? V těchto televizních dokumentech, dlužno říci šitých velmi horkou jehlou, hovoří i generál-major ve výslužbě Valerij Malevannyj, často vystupující v médiích jako odborník na dějiny ruských speciálních služeb. Zasvěcené diváky však asi poněkud překvapí jeho tvrzení, že k události došlo v roce 1973 a že nález „ženy nevídané krásy“ tvůrci dokumentu dokládají opakovaným záběrem úplně jiné "princezny"- známé mumie Krásky Xiaohe z Tarimské pánve. Takže následná generálova záměna tisulského jezera Berčikul čeljabinským Čebarkulem (proslaveným jako místo dopadu čeljabinského meteoritu) je vedle toho už jen detail. Přesto i po 50-ti letech tento úžasný příběh zřejmě v ruské společnosti stále žije (a leckdo se na něm i přiživuje), a tak mu televize Rossija 1 v červenci tohoto roku věnovala hodinový diskuzní pořad Andreje Malachova - „Прямой эфир“.

K případu se v něm vyslovovali jednak představitelé některých sektorů majících větší, menší (či žádný) vztah k celé události, a zároveň i obyvatelé Tisulského regionu. Vedle nich pak na lavici usedl i nepostradatelný V. Malevannyj. Uvedl zde, že v roce 1972 na osobní příkaz Andropova byly práce v dole zastaveny (ale to by přece bylo podle generálových údajů rok před samotným nálezem!). O rok později – v roce 1973 – armáda obklíčila celý prostor a začaly vojenské vykopávky. Na tomto místě pak byly údajně nalezeny ještě další dva sarkofágy (jinde uvádí hned tři). Podle generál-majora Malevanného však je toto vše ještě utajované a lidé, kteří byli svědky události, všichni museli podepsat prohlášení o mlčenlivosti; v sovětském období by je za vyzrazení čekalo 10 let vězení. Odtud prý pramení jejich až do dnešních dnů trvající popírání jakékoli existence jakékoli princezny. Podivné chování obyvatel Ržavčiku však potvrdili i dva mladí novináři vystupující v tomto pořadu, kteří – na rozdíl od některých zde přítomných "expertů" – vesnici osobně navštívili. Podle nich místní skutečně odmítají na toto téma podávat jakékoli informace, uzavírají se do sebe a rychle odcházejí…

Historici však mají ve věci jasno. Kemerovský rodák profesor Anatolij Martynov, doktor historických věd a akademik Ruské akademie přírodních věd, prováděl právě v těch letech v Tisulském regionu archeologické vykopávky:

„Pracovali jsme tam od roku 1956, 1957. Byly vykopány nádherné komplexy a památky z 1. tisíciletí př. n. l. Vykopávky byly po mnoho let velmi intenzivní. Ale nic, co by se týkalo Tisulské princezny, tam nebylo. V té době jsem tam organizoval a vedl expedice. Myslím si, že je tato legenda jen ozvěnou nálezů objevených v pohoří Altaj, kde jsou nádherné památky pazyrykské kultury. Tam ale byly tyto hroby zachovány v důsledku permafrostu. Tady máme trochu odlišný region a jiné kultury. Ne, v Kuzbasu to nemohlo být. Toto je moderní epos. Ti, kdo tohle propagují, si vymýšlejí, nemají žádné základní historické ani archeologické znalosti.“

A historik a archivář Nikolaj Galkin si zase dal práci a prošel staré místní archivy. Z dokumentů uložených ve Státním archivu Kemerovského kraje vyplývá, že v roce 1969 fungovaly na lomu obce Ržavčik dvě sekce: č. 4 a č. 6. Uhlí z povrchu země bylo relativně mělké: nejhlubší úseky těžko dosáhly 40 metrů (Kuliškin uvádí 70 a více). Důlní personál tehdy tvořilo více než 70 lidí, z toho osm inženýrů a zaměstnanců, ostatní byli horníci. I kdyby to byli směnoví pracovníci a v jednu chvíli jich v dolu byla třeba jen třetina, je těžko představitelné, že by těch svědků nebylo více, než jak se vypráví v legendě. Galkin uvádí i řadu dalších nesrovnalostí a uzavírá, že podle jeho názoru se jedná nejspíše o podvod.