Co skrývá bažina?
Navzdory tomu, že byl červen, nás přes noc bohužel překvapila sněhová nadílka. Když sníh ani druhý den neslezl, nevydrželi jsme a vydali se záhadné místo hledat. S „džípíeskou“ v ruce jsme se vyšplhali na nízký kopec, prodrali se zasněženým houštím do prolákliny na vrcholu a strnuli úžasem. Něco takového jsme ještě neviděli. Nebyla to toužebně hledaná, ze země vyčnívající hladká kovová polokoule, ale kruhové jezírko o průměru asi padesát metrů. Uprostřed z něj vystupovala zasněžená kruhová plošina s průměrem přes třicet metrů a s vodou zatopeným otvorem ve středu. To nevypadalo jako obyčejný přírodní útvar.
Pavel si ulomil dva holé suché stromky, použil je jako dlouhé hole a brodil se v rybářských holinách polozamrzlou vodou na zasněženou plošinu. Vystoupil na sníh na mezikruží a holemi zkoušel půdu pod sebou, zda to není zrádná bažina. Hůl ale narazila pod sněhem a tenkou vrstvou bahna na něco tvrdého a hladkého. Byl to jenom led? Opatrně postupoval až do středu kruhu a stanul před zatopeným otvorem. Skoro třímetrová tyč tam zmizela pod vodou. Na čem to jen mohl stát?Pramen vody by ledové mezikruží rozpustil. Že by obrovský kotel, dnes už zcela utopený ve zmrzlé půdě? To zasněžené mezikruží mohl být poslední viditelný zbytek hladké polokoule dosud neponořené až pod zem se zatopeným
vstupem uprostřed.
Sníh zmizel a štěstí se na nás opět usmálo. Několik kilometrů níž po proudu řeky jsme objevili podobné místo. V přesně kruhovém jezírku, tentokrát jen desetimetrovém, byla v hloubce asi půl metru potopena hladká, tvrdá, obrovská a lehce zaoblená kopule zakrytá vrstvičkou bahna. Pomocí tyčí jsme ohmatali její tvar, ale bohužel jsme nebyli vybaveni tak, abychom povrch polokoule odkryli. Museli bychom vodu odčerpat a odhrabat bahno. Naše expedice neměla bohaté sponzory a tak jsme si z finančních důvodů nemohli dovolit vzít do letadla patřičné vybavení nad váhový limit. V dalším zkoumání nám zabránily i podivné zdravotní potíže, které se projevily náhle po pobytu u „ponořených kotlů“. Hned následující den mne postihly silné závratě vedoucí k mdlobám, naprostá ztráta rovnováhy, dávení a zimnice. Zcela bez příčiny.
Přesně tak, jak říkaly legendy a varování starých Jakutů o Údolí smrti. Neudržel jsem se na nohou, ztrácel jsem zrak a nemohl jsem nic vypít ani pozřít. Krize trvala celý den, přitom znovu napadl sníh, zasypal naše stany, zimu ještě podporoval vítr, všichni jsme byli promáčeni. Jakoby se proti nám spikli všichni zlí démoni tajgy. Neměli jsme sebou doktora a když se můj stav nezlepšil ani příští den, tak jsme raději nasedli do člunu a celou noc a další den projížděli peřeje a sjížděli řeku, abychom Údolí smrti co nejrychleji opustili. Neodjížděli jsme ale s prázdnou. Důkaz o tom, že v námi nalezených místech jsou v zemi utopeny skutečně ony kotlez neznámého kovu, jsme nenašli. Ale zato jsme objevili něco jiného, dost významného. Ložisko titanové rudy!
Souřadnice na prodej
Při pátrání po kotlích jsme totiž našli ještě další místo, které z výšky vypadalo velice podivně. Světlý, téměř dokonalý kruh. Vyklubalo se z toho kruhové pole rezavě hnědých balvanů. Střelka kompasu se tam však zbláznila. Magnetická hora? Asi. Celá oblast je totiž z geologického hlediska unikátní. Pod nohami jsme neměli běžné zvětralé horniny a sedimenty jako jinde na světě, ale pevný vyvřelý Sibiřský štít, který pochází až z prahor. V některých místech je proražen sopouchy vyplněnými diamantonosnou horninou. A to ho činí výjimečným. V městě Mirnyj, centru zdejšího kraje odkud jsme do tajgy vyjeli, je největší diamantový důl. Dnes už opuštěný kráter má hloubku 525 m a průměr neuvěřitelných 1200 metrů.
Diamanty, zlato, vzácné prvky… to vše tady můžete při troše štěstí najít.
Nad vzorkem kamene, který jsem z té magnetické anomálie vláčel v báglu až do Prahy, geologové zajásali. Byl to magnetit a ilmenit, železná a titanová ruda. Hodně užitečný kámen. Souřadnice naleziště prý bychom mohli Rusům výhodně prodat. Co když ony legendami opředené záhadné kotle jsou jen neobvyklé nebo v takových rozměrech dosud neznámé geologické útvary? Železné klobouky neboli gossany, lávové sféroidy, obří kulové konkrece či geody? Popisované vnitřní schodiště si už možná jen přimysleli fantasté a ufologové. Jisté je, že zemské útroby pod sibiřskou tajgou skrývají velká bohatství tajemství. Kromě drahých diamantů to jsou i kotle, znepokojující záhada, kterou se dosud nepodařilo objasnit.
Historie záhady
Staré jakutské pověsti a legendy popisovaly opakující se ničivé exploze a ze země vylétající ohnivé koule provázející bitvu mezi bohy Njurgun Booturem a Tong Duurajem. Ve zničené tajze prý po boji zůstaly hladké kopulovité „železné domy“.
1853. Ruský výzkumník Sibiře R.K.Maak píše v knize Viljujský kraj, že nedaleko břehu přítoku řeky Viljuj je v zemi utopený obrovský měděný kotel, ze kterého vystupuje pouze jeden okraj, ale rostou v něm stromy. 1908. Nad Sibiří došlo k dosud neobjasněné explozi ohnivé koule dnes nazývané Tunguzský meteorit. V roce 1984 následoval tzv. Čulymský bolid, který překvapivým způsobem zopakoval dráhu Tunguzského meteoritu. 1989. Archeolog N.D.Archipov uvádí ve své
knize Starověké Jakutsko, že mezi obyvateli povodí řeky Viljuj odedávna kolují zprávy o bronzových kotlích olgujích.
1996. V malém ruském časopise vyšel článek od ufologa A.Guteneva o záhadě kotlů a Údolí smrti, kterou dával do souvislosti s mimozemšťany.
2004. Rozšířený a doplněný článek uveřejnil na internetu dr. Valerij Uvarovv anglickém jazyce a tak se o záhadě dozvěděl svět.
Po návratu z naší expedice jsem uveřejnil výsledky v českých časopisech a jeden článek vyšel i v ruštině v časopisu pro Rusy žijící v Česku „Ruskoe slovo“ a měl jsem rozhovor pro ruské vysílání Českého rozhlasu. Oboje bylo umístěno na internet a ihned se objevil velký zájem z ruské strany. Telefonovali mi novináři, jak z Jakutska tak z Moskvy. Zanedlouho vyšel velký článek v jakutských novinách Jakutija s názvem : Dolina smerti.- Kto sljedujuščij? (Údolí smrti – kdo bude další?) Článek shrnoval dosavadní znalosti o Údolí smrti, popisoval naši expedici a její výsledky a vyzýval ruské badatele, aby se pustili do pátrání. Je prý ostuda, když jejich velké záhady jezdí luštit badatelé z ciziny (tedy my) a oni nic nedělají.
Na základě článku mně kontaktovali dva různí ruští výzkumníci: Andrej Jevteev z města Mirnyj a Jurij Krivoručko z Moskevské oblasti. Chtěli uskutečnit vlastní expedice a vydat se o našich stopách. Žádali mne o souřadnice kotlů. Současně chtěl souřadnice i jakutský ufolog z města Mirnyj Sergej Makarov, se kterým jsme se setkali už během naší expedice. Všichni plánovali vydat se do Údolí smrti v létě 2007, ale nakonec nikdo z nich nejel. Začátkem roku 2008 se ozval další zájemce – Maxim Šapiro z Petrohradu, který ale teprve sháněl technickou výbavu. V květnu se ozvala moskevská novinářka Jelena Jarovikova z novin Žizň, že se chystá expedice a ona možná pojede s ní. Prosila mně o fotografie pro její článek.
A zanedlouho se telefonicky ozval Jevgenij Trošin , redaktor filmového studia Render z Moskvy, že dělají pro ruskou televizi seriál „Cestovatelský deník“ a chystají se do Údolí smrti hledat kotle. Chystají velkou expedici a nabídl mi účast. Má se ji účastnit geolog, archeolog, geofyzik, psychotronik, lékař a jejich televizní štáb. K dispozici budou mít malou dvoumístnou helikoptéru Robinson R 22. Původně plánovali rozpočet 100 tis. dolarů a účast televizních společností National
Geographic, Discovery apod. Skupina Trošina ale chtěla hledat a zkoumat jen ty kotle, které ještě stále vyčnívají nad zem. Námi nalezená místa je prý nezajímají, hledat utopené kotle pod zemí je prý těžká a zbytečná práce. Nebylo by tam také co filmovat.
Přesto si souřadnice vzali. Z bezpečnostních důvodů se chtěli chránit před zářením a chtěli si vzít sebou obleky z látky, pro obleky kosmonautů. Peníze na obrovskou expedici jak ji původně plánovali nakonec nesehnali a tak v srpnu 2008 vyrazili na expedici jen dva Jevgenij Trošin a pilot vrtulníku Sergej Ananov. U řeky Olgujdach nic zajímavého nenašli, ale třetí den uviděli asi 300 km severněji, nedaleko městečka Ajchal pravidelné okrouhlé kopečky.Z dálky vypadaly, že mají hladký povrch, jakoby tam někdo vysypal z obrovské nádoby písek. Byly to ale kameny. Na některých kopečcích byly na vrcholu plošinky. Domnívali se, že mohly vzniknout podzemním výbuchem, protože v 50tých letech zde prováděli Rusové tajné jaderné zkoušky.
U jednoho kopečku přistáli, změřili jeho radioaktivitu a s úžasem zjistili, že je menší, než bylo pozadí o několik metrů dále nebo v Moskvě. Naměřili jen 4 až 6 mikrorentgenů. Další důvod svědčící proti podzemním jaderným výbuchům bylo odhadnuté stáří kopečků. Podle lišejníků a stromů, které na některých rostly, ho odhadli na min. 100 let. To ještě atom. bomba neexistovala. Na vrcholu jedné homole uviděli zbytky dřevěné chatky, buď lovců nebo nějakého šamana, který zde
rozmlouval s duchem těchto kopečků. Kopečky byly vysoké asi 10 až 15 metrů. Příští den letěli pátrat západně od vesničky Markoka, což jim poradil Alexandr Gutenev, který jako první záhadu Údolí smrti zkoumal. Tam objevili další podobné
kopečky, ale když přiletěli blíže, zjistili, že jsou z obrovských balvanů o průměru asi 1m.
Mezi nimi nebyly malé kaménky. Šplhat na vrchol bylo obtížné, museli skákat z kamene na kámen, zatímco po včerejších kopečcích se jim lezlo dobře. Byly také vysoké 10 až 15 m. Některé byly kruhové, kuželové, jiné měly po stranách táhlé plošiny. Měly přesný tvar, jakoby je někdo upravoval gigantickým buldozerem. Jeden vypadal jako pyramida, geometricky přesný s plošinkami po straně. Kdyby byli v Egyptě, mysleli by si, že to je nějaký chrám. Jak útvary vznikly je zatím záhada. Je to otázka pro geology. Některé z nich ale připomínaly Patomský kráter, podobnou dodnes nevyřešenou záhadu, nalezenou v roce 1949 přes 1.000 km západně. Pod Patomským kráterem, který vědci důkladně prozkoumali, byla zaměřena v hloubce 80 až 100 m velká magnetická anomálie. Možná velký meteorit.
Trošin magnetometr neměl, takže se neví, jestli pod těmi jeho kopečky je také velký kovový objekt. Moskevská novinářka Jelena Jarovikova se mezitím spojila s jakutskou novinářkou Irinou Jefimovou z novin Večerní Jakutsk a dohodly se, že uskuteční vlastní expedici a pojedou jen po našich stopách, navštívit naše jezírka s kotli. Nakonec jela jen Jelena s jejím společníkem (novinářem) a spojili se s našim bývalým průvodcem Slávou Pastuchovem, z Mirnyj, který je doprovázel. Jeli v srpnu, nejspíš na našem raftu, který jsme Slávovi nechali. Navštívili náš kotel č. 2, který byl nejlépe dosažitelný. Zkoušeli zase jeho tvar a tvrdost s pomocí klacku. Nad „kotlem“ se jim točil kompas. Takže je asi kovový.
Bohužel magnetometr si nevzali, aby zjistili přibližnou velikost kovového tělesa. Zůstává však možnost, že pod zemí jsou jen kameny ilmenitu, jaké jsme našli i my. Takže Jelena jen zopakovala to, co jsme udělali už my. Nic nového nezjistila. Stále bohužel tedy neexistuje důkaz, že to přece jen není přírodní útvar.
-konec-
partner Matrix 2001
