URAL - VEDRUZSKÉ CHRÁMY (1)

Rozsáhlé důkazy o používání vysoce vyspělých strojů v období pozdního paleolitu byly archeology na všech kontinentech zcela ignorovány. Komplexní obrábění mechanických součástí představuje nepopiratelnou formu průmyslového inženýrství vyžadující kompetence v několika podpůrných procesech, včetně těžby, rafinace kovových rud a mechanizované výroby v různých fázích. Potlačené archeologické nálezy ze všech kontinentů našeho světa spadají právě do této kategorie špičkové technologie se všemi jejími rozsáhlými důsledky pro každou společnost, která dosáhla tohoto stupně vyspělosti. Jeden z nejsenzačnějších archeologických nálezů tohoto druhu učinila státní těžební společnost, která hloubila aluviální ložiska zlata po obou stranách řeky Kožym, nacházející se v ruském pohoří Ural.

Důsledná těžba jemného aluviálního zlata z těchto lokalit podnítila dlouholetou těžební činnost v této oblasti a podél nedalekých řek Narada a Balbaniuch. Kromě zlatého cíle důlní inženýři s překvapením oddělili i další úlomky kovů s vysokou hustotou, které se skládají z wolframu. Tyto drobné artefakty byly získány v hloubce 3-12 m, což odpovídá pozdnímu paleolitu z doby ~20 000 let př. n. l. Vysoká čistota, mikroměřítko a opracované formy těchto wolframových artefaktů potvrzují high-tech původ; jejich  velikost se pohybuje od 3 cm do 0,003 mm.

Kromě zjevně vyrobených wolframových mikroslitin byly mezi dalšími kovovými úlomky s těžkými prvky roztavené mikroslitiny - velmi neobvyklé zlatavě měděné slitiny, která ve skutečnosti nemohla být vědci identifikována. Její stáří bylo určeno na více jak 20 000 let a za tuto dlouhou dobu nebyly zjištěny žádné známky po oxidaci.

Měděné mince po několika staletích ztmavnou silnou černou vrstvou oxidu měďnatého. Extrémně tenké měděné spirály uloženy desítky tisíc let ve vlhkém bahně, by měly být oxidací prorostlé úplně přímo do jádra. Proč se tedy jeví kovové částečky na publikovaných fotografiích světlé jen s mal