UTAJENÁ LUNA (1)

Proč SSSR a USA zastavily v 70. letech 20. století své vědecké programy ohledně výzkumu Luny ve stejnou dobu? "Měsíční spiknutí", které NASA odhalila, bylo pro americký "Národní úřad pro letectví a kosmonautiku" dokonalou zástěrkou pro další zatajování informací o tom, co bylo na Měsíci během lunárního vědeckého programu v 60. a 70. letech skutečně objeveno. Je na Marsu život? Co skrývá Měsíc? Tyto a podobné otázky jsou již dlouho tématem, o kterém lidé, kteří se považují za "seriózní", raději nediskutují. O čem by se mělo mluvit? Výzkum Vesmíru je záležitostí vědců. I když ve skutečnosti je témat k diskusi dostatek. Stačí se obrátit na publikace v tištěných masmédiích, již vydané knihy, dobře i málo známé internetovské zdroje, abychom pochopili, kolik lidí se zajímá například o "lunární" téma. Bohužel drtivá většina týchž internetových zdrojů diskutujících o problematice historických aspektů výzkumu Vesmíru je krajně nedbalá jak co do textů, tak co do zdrojů informací. To nevědomky vede k marginalizaci tématu a jeho přenášení typu věty postavy Sergeje Filipova z filmu "Karnevalová noc":

"Je na Marsu život, není na Marsu život - věda to neví!"

Vskutku - je tam, nebo není?

Ze života mýtů: Jak Američané natřeli Rusům nos

Dne 21. července 2009 oslavilo "celé lidstvo" 40. výročí přistání amerických astronautů na povrchu Měsíce. V roce 1969 přistála na Měsíci kosmická loď Apollo 11 s Neilem Armstrongem, Michaelem Collinsem a Edwinem Aldrinem. Čtyřicáté výročí přistání na Měsíci si široce připomínal celý svět. Zástupci "civilizovaných zemí" se samozřejmě neobešli bez plivanců směrem k Rusku. Francouzský televizní kanál TF-1 odvysílal 21. července reportáž Christopha Gascarda věnovanou tomuto výročí. Text reportáže byl natolik zábavný, že má smysl jej citovat téměř celý s drobnými poznámkami. Zde je zejména to, co tento amerikanisticky zaměřený Francouz řekl:

"Na světě existuje jediná země, kde čtyřicáté výročí amerického přistání na Měsíci není zprávou dne. Je to Rusko, bývalý Sovětský svaz, země, která prohrála šílenou soutěž o to, kdo první vstoupí na povrch Měsíce. Od prvních kroků na Měsíci uplynulo čtyřicet let - událost, ze které Rusové nebyli nadšeni. Důkazem toho je, že v denních zprávách se o tomto tématu neobjevila žádná reportáž, pouze zpráva na konci vydání. Stejné to bylo i v tisku - ani v jedněch novinách se přistání na Měsíci neobjevilo na titulní straně [...]. Stojí za zmínku, že před 40-ti lety se o přistání zcela mlčelo. První kroky na Měsíci nebyly v přímém přenosu vysílány v televizi. Až o několik dní později o tomto činu krátce informovala propaganda. Americký výkon byl tedy pro SSSR porážkou: studená válka byla v plném proudu. Po vypuštění první družice v roce 1957 a letu Jurije Gagarina v roce 1961 Sovětský svaz v tento den před čtyřiceti lety kosmickou bitvu prohrál. Dne 20. července 1969 musel Sovětský svaz přiznat porážku svému americkému rivalovi. Dnes, o čtyřicet let později, se chce Rusko pomstít - dobýt Mars. V Moskvě již probíhá vědecký výzkum. Konečným cílem je přistát na Rudé planetě do roku 2030. A tentokrát Rusové rozhodně nechtějí být druzí."

Nové kosmické programy zaměřené na výzkum Marsu, které zahájily USA, "Evropské kosmické společenství" a Rusko, jsou tématem na samostatný rozhovor. Co se týče 40. výročí přistání Američanů na Měsíci... Stále se najdou lidé, kteří by si velmi přáli, aby Rusko "přiznalo porážku", kořilo se a omluvilo... Christoph Gaskar například říká, že závistiví Rusové neukázali v televizi první kroky Američanů na Měsíci. Přitom, jak už mnohokrát poznamenali přemýšliví badatelé "lunární odysey" Američanů, když 20. července 1969 tři američtí astronauti dosáhli povrchu Měsíce, v evropské části SSSR se blížila půlnoc. Téhož dne (nikoli o několik dní později!) oznámila sovětská televize, že ve 23.17 moskevského času přistávací modul Apolla 11 úspěšně přistál na Měsíci poblíž Moře klidu. Když astronauti přistáli na povrchu Měsíce (bylo to 21. července), hodiny ukazovaly 2:57 SEČ. V Moskvě bylo v té době kolem šesté hodiny ranní. O jakém přímém televizním přenosu by se dalo mluvit? Co můžete říct? Takhle se rodí mýty...

Ale tady jsou otázky: Proč byl vědecký program amerického "Národního úřadu pro letectví a vesmír" (NASA) na výzkum Měsíce, tak úspěšně zahájený, v polovině 70. let na dlouhých 30 let zmrazen? V letech 1978 až 1980 totiž NASA plánovala vybudovat na oběžné dráze Měsíce stanici s lidskou posádkou a nejpozději v roce 1983 rozmístit první stálou lunární základnovou stanici. Proč byly tyto plány zmrazeny? Proč byl sovětský projekt výstavby lunární základny "Zvezda", vypracovaný pod vedením akademika Vladimíra Barmina, v roce 1972 odložen na vedlejší kolej? Proč se právě v roce 1972 uskutečnila poslední pilotovaná lunární mise astronautů NASA ("Apollo 17")? Na oficiální úrovni se ukončení vědeckých lunárních programů, a to jak v SSSR, tak ve Spojených státech, často přičítalo jejich vysokým nákladům. Byl to však jediný důvod? Zdá se, že nikoli.

Stanley Kubrick

Již dlouhou dobu se zvídavé mozky jednotlivých badatelů snaží dokázat, že američtí astronauti nikdy na Měsíci. Na toto téma vyšlo mnoho knih, existuje masa internetových portálů, kde s čísly v ruce dokazují falzifikaci ze strany NASA ohledně faktu skutečného přistání Američanů na Měsíci, které se údajně uskutečnilo. Argumentují jimi - stejně vášnivě a oprávněně - zastánci skutečnosti, že Američané na Měsíci přece jen přistáli. Nemá smysl tyto publikace převyprávět - každý, kdo se o téma zajímá, si je může vyhledat samostatně. Je však nepochybným faktem, že vědecké programy výzkumu Měsíce v letech 1960-1970 jsou spojeny s mnoha záhadami a nedorozuměními. V červenci 2002 poskytla americká filmová hvězda Nicole Kidmanová rozhovor americkému listu "National Enquirer", v němž tvrdila, že filmový režisér Stanley Kubrick, který zemřel 7. března 1999 na infarkt, neodešel na lepší svět z vlastní vůle. Podle Kidmanové jí režisér zavolal několik hodin před oficiálním časem své smrti a požádal ji, aby nepřicházela na jeho panství nedaleko Londýna, kde po odchodu ze Spojených států v roce 1971 vedl s rodinou extrémně odloučený život. Kidmanová tvrdila, že jí to Kubrick řekl:

"Všichni budeme otráveni tak rychle, že si ani nestihneme kýchnout."

Poté se v evropských médiích objevily spekulace, že Kubrick mohl být otráven tajným spolkem satanistů, k němuž patří přední představitelé světové politické, finanční a kulturní elity. Je známo, že v posledním režisérově filmu - "Eyes Wide Shut" (hlavní role v něm tehdy hrála dvojice Tom Cruise a Nicole Kidmanová) - zaujímá ústřední místo velkolepý rituál novodobých satanistů v luxusním sídle nedaleko New Yorku. Kubrick prý chtěl tímto filmem přesně ukázat, kdo dnes vládne západnímu světu. A prý kvůli tomu "Americká asociace majitelů kin" téměř 4 měsíce otálela s vydáním povolení k distribuci Kubrickova nového filmu. V tomto případě široká veřejnost toto zdržení vysvětlovala spory, které mezi distributory vznikly kolem erotických scén ve filmu. Téměř okamžitě po zveřejnění rozhovoru s Nicole Kidmanovou se začaly předkládat i další verze otravy Stanleyho Kubricka.

Řekněme, že 71letý režisér byl připraven veřejně říci, že žádné lety Američanů na Měsíc se nekonaly, a videoreportáže o těchto "epochálních" událostech byly namontovány v pavilonech hollywoodských studií. A sám Kubrick se na tomto procesu aktivně podílel a jeho svědomí ho jako ortodoxního Žida dlouhá léta trápilo za spoluúčast na takovém obludném podvodu. Je nepravděpodobné, že by odchod Stanleyho Kubricka na onen svět byl způsoben jeho účastí na inscenaci přistání Američanů na Měsíci. "Třenice" se satanisty jsou silnějším argumentem pro možné odstranění režiséra, ale o tom si povíme více později. Nejzajímavější je, že už v roce 1969 NASA ...sama vypustila informace o svém zinscenovaném přistání Američanů na Měsíci.

Sama NASA šířila fámy o tom, že Američané na Měsíci nepřistáli

Koncem roku 2007 vyšla kniha Richarda Hoglanda a Mikea Barry :"Temná mise. Tajná historie NASA" (Richard C. Hoagland, Mike Bara, Dark Mission: "The Secret History of NASA"), která vyšla společně počátkem roku 2009 v Rusku v nakladatelství "Eksmo Publishers". V roce 1969 byl Hogland vědeckým poradcem slavného amerického televizního moderátora Waltera Cronkita a celostátní televizní stanice "CBS News" během programu Apollo. V těchto letech byl Hogland také konzultantem NASA - takže má na co vzpomínat. V roce 1969 strávil Hogland podle vlastních vzpomínek několik měsíců ponořen do televizního zpravodajství o všech aspektech lunární mise NASA. V době letu Apolla 11 ho televize CBS vyslala do Downey v Kalifornii, sídla hlavního výrobního dodavatele Apolla - společnosti "North American Rockwell". Zaměstnanci společnosti zřídili v jednom z hangárů dočasné studio, v němž vytvořili model sluneční soustavy, aby zajistili nepřetržitý celosvětový 32hodinový televizní pořad "Den přistání na Měsíci".

Když už jsme u toho, mezi konzultanty tohoto projektu byli koryfejové americké fantastiky Robert Heinlein a Arthur C. Clarke. Heinlein se v padesátých letech podílel na scénáři filmu "Destination Moon", o němž Hogeland poznamenává, že to byl "jeden z prvních technicky přesných snímků o cestě na Měsíc, který se pak stal živě vysílaným filmem před zraky téměř miliardy diváků na celém světě". Arthur C. Clarke byl autorem "Vesmírné odysey 2001", podle níž režisér Stanley Kubrick natočil svůj slavný film, který byl uveden do kin v roce 1968, tedy necelý rok před přistáním Američanů na Měsíci. Zatímco tři američtí astronauti po dosažení povrchu Měsíce odpočívali, Richard Hogeland a zbytek štábu televizního projektu "Moon Landing Day" se vydali do Pasadeny, sídla "Jet Propulsion Laboratory" (JPL), jednoho z hlavních dodavatelů kosmických programů NASA. Hoagland na to vzpomíná takto:

"Tam jsme měli pokrýt zbytek mise. Do JPL jsme dorazili těsně poté, co tři astronauti Apolla 11 zapnuli raketové motory k návratu na Zemi a plánovanému přistání v jižním Pacifiku za tři dny [...]".

"Náš příjezd do JPL ráno 22. července byl na třiadvacetiletého televizního vědeckého konzultanta velmi působivý. Přestože jsem byl docela dobře obeznámen s automatickými misemi, které NASA v JPL prováděla, byla to moje první osobní cesta, abych informoval o první pilotované misi na Měsíc, byl jsem velmi nervózní [...]. Byl to řízený chaos. Asi tisícovka tiskových zpravodajů, televizních korespondentů, techniků, hodnostářů a polovina zaměstnanců samotné JPL se snažila zapsat na velmi omezený počet míst v malém sále [...]. Právě když jsem se snažil zjistit, kde je stolek hlasatele pro "CBS", všiml jsem si něčeho neobvyklého. I mému oku začátečníka to připadalo zvláštní: viděl jsem středně vysokého muže v džínách a světlém kabátě, jak se pomalu pohybuje mezi kovovými skládacími židlemi rozestavěnými v řadách téměř po celé šířce sálu a na každou židli něco opatrně pokládá. Jak se blížil, najednou jsem si uvědomil, že ho doprovází zástupce samotné JPL, oblečený zcela normálně, bez mackintoshe, v bílé košili a černé kravatě - nebyl to nikdo jiný než tiskový mluvčí JPL Frank Bristow [...].

Uprostřed všeho toho rozruchu Bristow osobně doprovázel tuto velmi neobvyklou osobu po místnosti. Na každou židli položil muž v mackintoshi něco z hnědé tašky. Když skončili, následoval jsem je - úzkou chodbou uspořádanou podél vnější stěny za proskleným foyer sálu [...]. Bristow doprovázel svého neznámého hosta poměrně úzkou kanceláří korespondentů, procházel kolem stolů a osobně ho představoval každému z reportérů: New York Times, Los Angeles Times, Associated Press, United Press International, San Francisco Chronicle atd. atd. Teď už jsem byl opravdu zaujatý, potutelně jsem se postavil těsně k Frankovi a natáhl k němu ruku. A skutečně - Bristow se napůl otočil a přes rameno mě představil svému svěřenci (jeho jméno jsem nedokázal rozeznat) a ten mi rychle vložil do ruky jakýsi bulletin, než přešel k dalšímu reportérovi, kterého Bristow představoval.

Našel jsem si koutek u jednoho z neobsazených světle zelených (ve vojenském stylu) stolů, naklonil se nad něj a prohlédl si pár rotaprintových stránek, které jsem dostal. Když jsem je otvíral, vyklouzlo z nich něco žlutého a stříbrného a spadlo na podlahu. Sehnul jsem se a předmět zvedl - byla to malá americká vlajka, široká čtyři palce (asi 10 centimetrů - pozn. překl.), vyrobená z hliníkového mylaru (tuhý plast, který NASA experimentálně používala ve vesmíru pro nafukovací stometrové balóny - komunikační družice Echo před deseti lety). "Pruhy" vlajky byly vytištěny žlutým inkoustem na hliníkovém podkladu; pole pro hvězdy bylo červené a samotné hvězdy vlajky byly průhledné šablonovité pětiúhelníkové siluety, rovněž třpytivé. Obrátil jsem stránky rotaprintu, začal číst a nevěřil svým očím. Bylo tam datum 22. července 1969. Někdo, zjevně ne reportér, ale entita s konexemi v JPL, rozdával ručně vytištěné rotaprintové výtisky skutečným reportérům a tvrdil, že NASA natočila celé přistání Apolla 11 na Měsíci... na filmovém place v Nevadě!" Bristow byl zjevně klíčovou postavou této oficiální operace. Frank měl zřejmě za úkol zajistit, aby všichni korespondenti celostátních médií viděli alespoň to, co ten den 'taškář' rozdával, spolu s lesklou věcičkou, která měla fungovat jako mnemotechnický kód - věc, kterou si každý uchová a která spustí paměťový mechanismus toho, co bylo v letáku napsáno, a to i po letech."

Hogland se domnívá, že pověstný "mnemokód" byl několikrát oživen, když se v USA znovu dostala na pořad dne provokativní otázka:

"Byli ve skutečnosti na Měsíci američtí astronauti?".

Dne 15. února 2001 odvysílala televize Fox podle Hoaglanda nejzajímavější pořad na toto téma s názvem "Konspirační teorie: Přistáli jsme skutečně na Měsíci?". Uvedení pořadu vyvolalo nové kolo polemiky o tom, zda Američané skutečně přistáli na Měsíci - a to nejen v samotných USA. Podle Hoaglanda bylo odhalení "lunárního spiknutí" NASA dokonalou zástěrkou, která umožnila americkému "Národnímu úřadu pro letectví a kosmonautiku" pokračovat v utajování informací o tom, co bylo na Měsíci během vědeckého lunárního programu v 60. a 70. letech skutečně objeveno.

Ztracenén záznamy o americkém přistání na Měsíci

V předvečer 40. výročí přistání Američanů na Měsíci se svět dočkal další "senzace" od NASA. Uznávaná agentura oznámila, že v důsledku tříleté práce se podařilo obnovit záznam přistání Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldrina na Měsíci. Verze vysvětlující ztrátu původních záběrů vypadala přímo fantasticky. Představitelé NASA v červenci 2009 uvedli, že neocenitelné záběry byly uloženy ve speciálním trezoru spolu s tisíci dalších filmů. V sedmdesátých letech, kdy NASA trpěla nedostatkem finančních prostředků, pravidelně vybírala část filmů ze skladu, vymývala staré snímky a renovovala pásky, aby byly vhodné pro nové natáčení. "RosBusinessConsulting" 17.července 2009 uvedl, že "po třech letech zkoumání originálu dospěli odborníci k závěru, že stejný osud mohl potkat i záběry z přistání člověka na Měsíci". I laikovi je to jasné - vymytí starých záběrů a nanesení nové chemické vrstvy na celuloid by bylo mnohem dražší než nákup nového filmu. V čem je tedy ta intrika?

Televizní snímky z Apolla 11 byly vysílány na Zemi prostřednictvím antény umístěné na střeše lunárního modulu, a to na tři pozemské stanice: Goldstone v Kalifornii, Hanisackle Creek a Parkers v Austrálii. Záznamy ze dvou australských stanic (mimo jiné) byly použity k "rekonstrukci" záběrů prvních pozemšťanů přistávajících na Měsíci. Méně známé je, že NASA z nějakého důvodu instalovala na Apollo 11 upřímně mizerné televizní kamery. Výše citovaný Richard Hoagland poznamenává, že původní signál z Apolla 11 byl vysílán ve formátu zvaném "Slow Scan TeleVision" (SSTV). Kamera - a navíc černobílá! - která byla na Měsíc dopravena v červenci 1969, byla schopna přenášet progresivní 320řádkový obraz s rychlostí 10 snímků za sekundu. Odtud název "zpomalené záběry s malým počtem snímků". Její kvalita byla méně než poloviční ve srovnání se standardním systémem televizního vysílání, který se již používal v USA (525 střídavých řádků při 30 snímcích za sekundu).

Vzhledem k tomu, že měsíční signál musel být "upraven" na standardní televizní skenování pomocí speciálně navrženého převodníku, byl vysílací signál snížen na 262,5 vertikálních řádků. Není divu, že miliony světových televizních diváků viděly 21. července 1969 tmavé, rozmazané a špatně rozeznatelné obrazy z družice Země. Pozoruhodné je, že v té době již společnost "Westinghouse Corporation" vyvinula a zahájila výrobu vylepšené televizní kamery "The Westinghouse Field Sequential Color Camera". Tato kamera dokázala vytvářet ostré barevné (!) snímky, srovnatelné s kvalitou tehdejšího televizního vysílání! A tato kamera již byla vyzkoušena při prvním pilotovaném letu na Měsíc, Apollu 10, které letělo 18. května 1969 s astronauty Thomasem Staffordem, Johnem Youngem a Eugenem Cernanem na palubě.

Ve velmi zajímavé knize "Bitva o Měsíc" (Petrohrad: Amfora, 2007) její autor Anton Pervušin uvádí, že astronauti Apolla 10 pořídili z oběžné dráhy Měsíce osm vynikajících barevných reportáží. Otázka zní: proč NASA nainstalovala na kosmickou loď pro záznam prvního přistání lidí na Měsíci mnohem horší kameru, která poskytovala pouze černobílé snímky? Richard Hoagland v knize "Dark Mission" dodává:

"Při dalších misích se televizní vysílání stále zlepšovalo. Všechny přenosy z Měsíce však procházely nízkopásmovým filtrem omezujícím šířku pásma, který výrazně snižoval kvalitu obrazu."

Proč? Poté byla dokonána poslední část: NASA začala oznamovat záhadná "zmizení" nejprve fotografických negativů a poté filmů a následně - celé reportáže, která zaznamenala první přistání lidí na Měsíci. Jinými slovy, NASA důsledně čistila "nefiltrované", nezpracované snímky Měsíce.

Proč? Odpověď může být jen jedna. Vedení NASA přesně vědělo, co se na Měsíci nachází. Vedení NASA přesně vědělo, co vidí první lidé na Měsíci - Neil Armstrong, Michael Collins a Edwin Aldrin. Ale většina pozemšťanů to zjevně vidět nepotřebovala... V roce 2006 BBC poprvé odvysílala dokument "Poprvé na Měsíci", který byl v červenci téhož roku zopakován na kanálu "Science Channel" v USA. V tomto filmu Edwin Aldrin, druhý člověk na světě, který vstoupil na povrch Měsíce, popsal, jak se posádka Apolla 11 nečekaně setkala s UFO. Aldrin popsal UFO jako dvojitý objekt ve tvaru elipsy nebo zvonu, který Apollo 11 sledoval po dobu jedné hodiny. Posádka objekt vyfotografovala pomocí palubního dalekohledu umístěného ve velitelském modulu. Samotné fotografie však nebyly ve filmu BBC ukázány...

-pokračování-