Vědci tvrdí, že existuje posmrtný život: Smrt je pouze přestupní stanicí mezi dvěma světy

Každý člověk se v určitém momentu svého života ptá sám sebe, co přijde po smrti. Skončí všechno s posledním vydechnutím, nebo bude jeho duše žít dál?

Ruština spojuje představu duše se slovem označujícím dech, protože oba výrazy mají stejný slovní základ (v češtině je to podobné, pozn. překl.). Od dávných dob pozorovali lidé ostatní členy svého rodu a postupně dospěli k závěru, že v lidské bytosti je něco, co je spojeno s dechem. Začali tomu říkat duše.

V existenci duše věří například australští aboriginové. Domnívají se, že žena otěhotní tehdy, když duch, tj. duše nějakého stromu, skály nebo zvířete přejde a vstoupí do těla jejího budoucího dítěte.

Existence duše je uznávána lidmi v Asii, Evropě, Americe, Africe i Austrálii. Ve starém Egyptě byla duše považována za součást lidského těla.

Každé náboženství ovšem určuje pro duši v lidském organismu jiné umístění. Kupříkladu staří Babyloňané věřili, že duše spočívá v uších. Staří Židé ji zase kladli do lidské krve.

Nicméně existuje i názor, že duše je rozprostřena v celém těle, nikoli pouze v jediném orgánu. Jedna z prominentních osobností ruské ortodoxní církve Dmitrij Rostovski s tímto názorem souhlasí.

Není to tak dávno, co němečtí psychologové z univerzity v Lübecku provedli skutečně zajímavý experiment. Ptali se dětí mezi 7 a 17 lety, kde se v těle nachází duše. Ti nejstarší odpovídali, že ji lze najít kdekoliv v těle. Jiní se domnívali, že je duše v hlavě, zatímco ti nejmladší ukazovali na část těla kousek vlevo od srdce. Ale někteří označovali za „sídlo duše“ dokonce oči nebo solar plexus.

V nedávných letech se hypotéze o umístění duše v srdci dostalo jistého potvrzení. Na základě odpovědí, které obdržel v dotaznících, jež vyplňovalo 140 pacientů po transplantaci srdce, napsal psychiatr Paul Pearsall ze Sinaiské nemocnice v Detroitu knihu „The Heart’s Code“ (Kód srdce). Dospěl v ní závěru, že osobnost je naprogramována v srdci. Je to srdce, které řídí mozek a nikoli naopak. City, strach, sny a myšlenky jsou všechny dekódovány srdečními buňkami. Buněčná paměť – duše – je společně se srdcem přenesena i do pacienta, který toto srdce dostane. Kniha obsahuje početné příklady, které tento závěr dokládají. Jednačtyřicetiletý člověk, kterému bylo dáno srdce devatenáctileté dívky, usmrcené při železničním neštěstí, se po transplantaci radikálně změnil. Původně to byl kliďas a choval se rozvážně, ale po operaci se změnil v bezstarostnou a temperamentní osobu.

Dalším zajímavým příkladem je Silvia Clair, učitelka tance z New Yorku. V padesáti letech podstoupila transplantaci srdce. Když se po operaci probrala, první věc, na kterou pomyslela, bylo pivo. Později se jí po nocích začalo zdát o jakémsi tajemném muži zvaném T.L. Po tajném vyšetřování, které provedla, se dozvěděla, že jí bylo dáno srdce mladíka, který zemřel ve svých 18 letech. Jeho iniciály byly T.L. a podle jeho příbuzných bylo jeho oblíbeným nápojem pivo.

Koncem 90. let 20. století se tyto senzační zprávy začaly šířit po světě. V jedné americké laboratoři se vědcům podařilo duši zvážit. Jejich závěr zněl, že lidé po smrti vážili o 2,5-6,5 gramů méně než za života. Toto ale nebyl první pokus zvážit duši - už v roce 1915 byl ve Spojených státech proveden podobný experiment. Tehdy vědcům vyšlo, že duše váží 22,4 gramů.

Ještě senzačnějším byl rok 2001. Na jeho počátku přišli britští vědci Sam Parnia a Peter Fenwick s tím, že vědomí možná může žít i poté, co přestane fungovat mozek. Výzkum zahrnoval 63 pacientů, kteří prodělali klinickou smrt. 56 lidí si z doby, kdy byli mrtví, nepamatovalo nic. Nicméně 7 zbývajících pacientů mělo na tuto dobu živé vzpomínky. Čtyři z nich vypověděli, že je zaplavila radost a klid a čas že ubíhal rychleji. Pak uviděli zářivé světlo a spatřili mytické bytosti, které vypadaly jako andělé nebo svatí. Tito pacienti tvrdili, že byli nějaký čas v jiném světě a pak se vrátili.

Za zmínku stojí, že žádný z těchto čtyř pacientů nebyl pobožný. Tři z nich se přiznali, že v životě nebyli v kostele. Tyto příběhy tedy nelze vysvětlovat náboženským fanatismem.

Britští vědci tedy mohli odmítnout tradiční představu, podle níž mozek přestane fungovat kvůli nedostatku kyslíku. U žádného z pacientů se úbytek množství kyslíku v tkáních centrální nervové soustavy neobjevil.

Další představa, která byla zpochybněna, byla ta, že vize mohou být způsobeny nevhodnou kombinací léků během resuscitace. Tady totiž všechno proběhlo přesně podle předpisů a standardních procedur.

V prosinci roku 2001 pak provedli tři nizozemští vědci pod dohledem Pima van Lommela nejrozsáhlejší výzkum pacientů, kteří prodělali klinickou smrt. Výsledky byly publikovány v medicínském časopisu Lancet a byly podobné výsledkům britských vědců.

Van Lommel a jeho kolegové tvrdili, že vize začaly přesně ve chvíli, kdy přestala fungovat centrální nervová soustava. To znamená, že vědomí je od mozkové činnosti oddělené.

Van Lommel poskytuje další fascinující případ zážitku blízkého smrti. Na resuscitační oddělení byl přivezen pacient v komatu. Všechny pokusy o jeho oživení selhaly. Jeho mozek přestal fungovat a encefalograf ukazoval přímku. Doktoři se rozhodli intubovat (tj. zavést do hrtanu a průdušnice trubici, skrze kterou bude moci pacient dýchat). Pacient měl umělou zubní protézu, kterou mu lékaři odejmuli. Za hodinu začalo jeho srdce znovu bít a jeho krevní tlak se vrátil do normálu. Za týden se zmrtvýchvstalý pacient ptal sestry: „Vy víte, kde jsou moje zuby!

Vzali jste mi je a dali jste je do šuplíku ve vozíku!“ Ve chvíli své smrti prý totiž shora pozoroval sám sebe. Dopodrobna popsal oddělení a úkony lékařů. Měl obrovský strach, že ho přestanou oživovat a pokoušel se jim dát nějak najevo, že je naživu.

Nizozemští vědci rovněž zjistili, že ženy měly silnější pocity než muži. Většina pacientů, kteří prodělali hluboký stav klinické smrti, zemře do měsíce od okamžiku znovuoživovacích praktik. Vize slepých pacientů se nijak neliší od vizí, kteří mají pacienti, jimž zrak funguje správně.

Zdá se, jako by se vědci pilně snažili dokázat nesmrtelnost duše. Jediná věc, kterou můžeme udělat, je uznat, že smrt je pouze přestupní stanicí mezi dvěma světy.