Ráda bych se zmínila o několika etapách, kterými procházíme během svého putování. V těchto etapách nazíráme na svět i sebe sama jakoby zvenčí. Jsme oddělení od sebe sama a pohybujeme se pouze v myšlenkách - já si myslím, že jsem a myslím si, že je i to ostatní, včetně Boha.
V prvé etapě nás zajímá pouze svět okolo a možnost využít ho pro sebe. Přetvořit, podmanit, ovládnout, zvítězit. Jakýmkoliv způsobem. Sem spadá i běžná lidská láska - miluji tě, ale musíš být takový, aby jsi splňoval to, co jsem si ve svých představách vytvořil. I k Bohu se obracíme ven a modlíme se k němu, jakoby byl někde venku. Zíráme na nebe, na oltář v kostele, na moře ? a předkládáme mu své prosby a požadavky, nebo se obviňujeme a prosíme za odpuštění. Občas možná poděkujeme.
Hledáme prožitky, které by nás naplnily - práce, láska, sex, moc, peníze ? A uděláme cokoli, abychom to získali. Zmítáme se v okamžicích blaha, pokud se nám to podaří a vzápětí v pocitu zoufalství, pokud to ztrácíme.
Svět vnímáme svými pěti smysly, ale tyto smysly jakoby byly zamlžené. Jsou zamlžené myšlením. Jakýkoliv vjem, zrakový, sluchový, čichový? je okamžitě přehodnocen, upraven, zcenzurován do podoby naší představy. Slyšíme hlasy lidí, přírody, ale nevnímáme jejich obsah. Vnímáme už přefiltrovaná sdělení naším chtěním. Slyšíme jen to, co chceme slyšet.
Jsou lidé, kteří toho dokáží využít, vědí co ten nebo ti chtějí slyšet a stávají se tak vůdci a mohou mnoho lidí ovládat, samozřejmě ve svůj osobní prospěch.
Náboženství, různé filozofie mohou být pro člověka druh ochrany, přístřeší, kam by se mohl schovat, uchýlit. Jsou to ochranná křídla, nástroj pro jeho růst. Je to dar od Boha pro mnohé. Ale vždy se našli lidé, kteří to zneužili ve svůj prospěch, obohacení, moc. Protože ten dar je darem proto, že poskytuje úkryt k dozrání v jedné oblasti a až člověk dozraje, musí mít právo odejít pokud potřebuje, aby mohl růst a poznávat dál. Tak jako dítě odchází z domova.
To všechno jsou důležité zkušenosti, které je třeba nasbírat a postupně se dostaví uvědomění. Začneme pomalu chápat, že změnit musíme nejprve sebe.
Nastává další etapa. Musím se změnit, abych mohl změnit svět. Ale opět se pozoruji zvenku. Jakoby já bylo něco jiného, než jsem. Naše myšlenka já chce měnit něco, o čem si myslí, že je nedokonalé, ošklivé, neschopné, zlé ? Jsme stále v myšlence já jsem a hodnotíme. Okolní svět nás pomalu přestává přitahovat. Ptáme se sebe sama po smyslu. Čteme a čteme, studujeme. Nacházíme nový smysl. Poznáváme sami sebe v knihách, které čteme. Chceme diskutovat, říkat to všude, žene nás touha říci to všem. Ale zůstáváme čím dál tím více sami. Zkoušíme různé praktiky a stále očekáváme, že už už to musí přijít. Ale co? Zázrak? Vždyť ve všech těch knihách to píší. A já se tak snažím. Jak to, že to nepřichází! Jiní to dokázali a jak snadno. Stačilo jedno uvědomění a už to bylo. A já ne. Nestojím za nic, nejsem hoden, kde dělám chybu?
Nekonečné otázky, narůstající deprese, pocity marnosti, pochybnosti o sobě. Někdy si i říkáme, jak to bylo jednoduché před tím, než jsme se vydali na tuto cestu. Je to velká zkouška. Naše ego se brání vzdát se nadvlády nad námi.
Přichází období boje, kdy si začínáme pomalu uvědomovat rozdíl mezi představou - myšlenkou já jsem a Pravdou. Tehdy teprve dochází k pozvolnému chápání smyslu toho, co jsme kdy četli a slyšeli. Nastává pochopení na základě prožívání. Začínáme skutečně naslouchat.. Obracíme se dovnitř sebe sama a tím nastává posun v celém našem putování. Nejprve jenom tušíme a pak čím dál tím více jsme sami sebou, ale už ne někde v myšlence, která vše hodnotí včetně nás samých. Ale jsme to skutečně my sami. Uvědomujeme si svobodu a zároveň přijímáme zodpovědnost. Strach se rozpouští poznáním. Poznáním sama sebe. Přestáváme hodnotit, posuzovat. Touha, která nás hnala z místa na místo, od člověka k člověku, od prožitku k prožitku se rozplývá poznáním, že to, co hledáme, jsme my sami. Že nic a nikdo nás nemůže naplnit, uspokojit, dát nám vědomí klidu, celosti, jen já sám. Že nikomu nemohu dát víc, než být sám sebou. Splynutím sama se sebou, poznáním sama sebe se stáváme opět tím, čím skutečně jsme. Je to stav čistého Bytí. Je to stav bez konce a začátku, kdy nás nic nemůže ohrozit, kdy vše prostě jenom přichází a vše opět dáváme.
Je to stav, kdy skutečně jenom jsme a zahrnuje to všechno. Víme, že teď to má smysl a možná na okamžik zatoužíme být stále tady a vracet všem a všemu, co jsme věky dostávali a jen přijímali. Je to stav permanentní modlitby. Nevyslovitelné Bytí.
Každý člověk je jedinečný - každý má jinou cestičku. Přesto cíl je jeden. Zaměřte se sami na sebe. Než budete chtít něco měnit, musíte to nejdříve poznat. Ne naopak. Je třeba poznat se a přijmout se takoví, jací jsme. Nenechte se odradit těmi, kteří (snad i v dobré víře) vám říkají, jací máte být. Hlavně těmi, co říkají, že jste špatní. Nejste špatní, jste úžasní, stateční. Nepřestávejte tomu věřit. Jděte sami k sobě. Chce to velkou odvahu a pokoru. Mějte to na paměti a buďte trpěliví.
S láskou
Marcela Regazzová
partner Matrix 2001