ZÁHADA VELIKONOČNÍHO OSTROVA

Pro pozorného čtenáře obeznámeného se standardním vysvětlením příchodu lidí do Ameriky – slavný „pevninský most“ přes Beringův průliv vedoucí ze Sibiře na Aljašku – představuje paradox Puma Punku velký problém. Ten se velkou měrou násobí, když uvážíme Tiahuanaco a Puma Punku v kontextu systému sítě, který se táhne z Jižní Ameriky přes Pacifik – což je, jak uvidíme, téměř rovná linie, kterou Witkowski nazývá „osou světa“ – k indickému subkontinentu. Viděli jsme, jak místní tradice týkající se Puma Punku a Tiahuanaca spojují dvě věci:

1) Náhlou a záměrnou destrukci pomocí naznačené technologie a naznačeným aktem války

2) Následnou katastrofu ve formě potopy

Tyto dvě tradice můžeme najít spojené i na dalším, velmi nepravděpodobném místě, na Velikonočním ostrově. Zde je příběh s potopou vylíčen v širším kontextu ztracené země, která se potopila do moře, a neměla být už více spatřena:

Mladý muž Tea Waka pravil:

Třebaže se na první pohled může tato legenda Velikonočního ostrova o potopě jevit jako zjednodušující, bližší prozkoumání odhalí některé zajímavé detaily, které se shodují s andskými legendami o Viracochovi, potopě a zkáze Puma Punku a Tiahuanaca:

1) Potopa je způsobená úmyslným činem nějakého boha či bohů, zde to byli Uwoke a Make Make

2) Oba bohové k tomu využívají nějakou formu technologie, Uwoke „hůl“ a Make Make „hrom“

3) Všimněte si spojení Uwokeho hole s horou, které je mimořádné, protože to v podstatě znamená, že máme spojení boha se zbraní s horou. To je vzorec, který byl k vidění už dříve, a to ve starých mezopotámských eposech popisujících dávnou „kosmickou válku bohů“, kde se objevuje stejné spojení s horou u bohů s pyramidami. Když to řekneme stručně, na Velikonočním ostrově a ve vzdálené Mezopotámii se setkáváme s víceméně stejným spojením a modelem vztahů. A to znamená, že ztráta země, o které se hovoří ve verzi legendy z Velikonočního ostrova, nějakým způsobem zapadá do širšího kontextu globální potopy a války bohů.

Konečným výsledkem této technologické intervence byla ztráta „rozlehlé“ země. Nelze se ubránit dojmu, jak úzce se tato legenda podobá Platonově alegorii o Atlantidě, ve které je po zničující válce tento bájný kontinent přemožen pohromami a potápí se do oceánu. Že by se taková legenda objevila na tak izolovaném a malém ostrově téměř bez zdrojů, jako je Velikonoční ostrov, a že by se takovou měrou – ve svém „vzorci“ spojení bohů se zbraněmi s horami – podobala mezopotámským mýtům a platonské alegorii, poukazuje na problém, protože šance, že by se tyto specifické detaily objevily pouhou shodou okolností, je téměř nulová. Tento problém se ještě zhoršuje se skutečností, že Velikonoční ostrov si vyvinul poměrně propracovanou formu písma, která je hodně napřed vůči čemukoli odhalenému či vyvinutému v Severní Americe.

Pokud je standardní teorie o „pevninském mostu“, přes který původní obyvatelé Ameriky dorazili na kontinent a rozšířili se od severu k jihu, pravdivá, znamená to, že severní kmeny měly mnohem více času vyvinout propracované písmo. Ony tak ale neučinily, zatímco obyvatelé Velikonočního ostrova ano! Právě toto písmo ukazuje, že původní osídlení Velikonočního ostrova nebylo vůbec izolovanou záležitostí, a že nebylo odloučeno od civilizace někde jinde. Spojení s „civilizací někde jinde“ je však v případě Velikonočního ostrova celkem problematické, protože písmo ho spojuje s jednou stranou Pacifiku, ale stavby, které se na něm nacházejí, ho spojují se stranou druhou. To mohou jednoduše doložit snímky konstrukčních metod ve stylu „skládačky“, se kterými už jsme se setkali v Peru:

Podle Witkowskeho jsou na Velikonočním ostrově čtyři typické rysy konstrukce těchto zdí, které je přímo pojí se zdmi v Sacsayhuamanu, Tiahuanacu, a dokonce i s „inckou“ pevností Machu Picchu vysoko v Andách:

1) Kamenné bloky jsou spolu velmi těsně spojené, navzdory oblým, složitým tvarům
2) Jsou polygonální
3) Jejich vnější plochy jsou vypouklé
4) Celá zeď se naklání ke středu stavby

To vše je důkazem, že v dávných časech byla mezi těmito odlehlými místy přinejmenším nějaká forma kontaktu. Než se podíváme na písmo, které spojuje Velikonoční ostrov s druhou stranou Pacifiku, stojí za zmínku, že slavný průzkumník, archeolog a mořeplavec Thor Heyerdahl objevil v roce 1956 na Velikonočním ostrově sochu zcela nepodobnou slavnějším sochám tváří moai, jelikož se v tomto případě jednalo o vousatého muže, který se stylem velice podobal obdobným sochám nalezeným v Mohendžodaru v Indii. Dva podobné exempláře byly objeveny v Bolívii poblíž Tiahuanaca. Jde o první trhliny v teorii s „pevninským mostem“, podle které populace původních Američanů migrovaly před tisícovkami let přes Beringův průliv, protože tyto spojitosti naznačují spíše migraci přes jižní Pacifik. Důkazem, který nejvíce vypovídá o takové spojitosti, je však výše zmíněné písmo Velikonočního ostrova - Rongorongo.

Witkowski poznamenává, že jeho kolega a krajan, profesor lingvistiky Benon Z. Szalek ze štětínské Univerzity, provedl detailní studii a srovnání systému znaků Rongorongo s písmem harappské kultury v Indii, což je civilizace soustředěná kolem tajemných ruin Mohendžodara:

Problém, který tato zarážející podobnost představuje, se násobí s faktem, že harappská kultura, civilizace z okolí Mohendžodara, zmizela podle konvenční archeologie v době asi 1000 – 1200 let před Kristem. To znamená, že ve chvíli, kdy byl Velikonoční ostrov obýván, unikátní systém písma Mohendžodara, jeho náboženství atd., byly při životě už jen v paměti lidí. Tato civilizace byla pryč více jak dvě tisíciletí (alespoň podle oficiálně přijímaných teorií)! Byla jednou ze tří nejstarších civilizací na naší planetě, spolu se Sumery a říší faraonů. Mohla kultura Velikonočního ostrova sahat tak hluboko do prehistorie lidstva? Mimochodem, tyto okolnosti činí z písma Rongorongo nejstarší používaný systém psaní v historii, více než 4000 let… V případě tohoto řetězce stop se pravda zdá být tak nejasná, a zároveň tak podivná, že je třeba položit si otázku: Co se skutečně dělo, v Tichém a Indickém oceánu, ty tisíce let nazpět?

Jak za okamžik uvidíme, tato otázka je ještě podivnější, když prozkoumáme ruiny Mohendžodara, protože ukazují ještě další spojení se vzdáleným Tiahuanacem a Viracochou, které je navíc velmi zvláštní. K této záhadě přispívá skutečnost, že domorodé národy Velikonočního ostrova jsou jasného polynéského původu, ale jejich místní legendy vyprávějí o dřívější rase „ušatých“ lidí s „vyššími lebkami, světlejší kůží, a samozřejmě velmi odlišným kulturním dědictvím. Mluví nepolynéským jazykem a podle známých tradic to byli oni a jen oni, kdo znal tajemství písma.“ Tito „ušáci“ měli podle místní tradice bílou kůži a rudé vlasy! Tuto tradici potvrdil první stálý evropský osadník, francouzský kněz Eugene Eyraud, který započal tažení, při němž byly páleny dřevěné desky obsahující písmo Rongorongo. Eyraud si všiml, že místní domorodci nebyli schopni nápisy přečíst, což dokládá domněnku, že „ti s dlouhýma ušima“ si nechávali tajemství čtení písma pro sebe. Podle tradic ostrovanů si „s sebou první král, Hotu Matua, přinesl 67 nejvzácnějších desek z jejich země původu na západě“.

Tato tradice je významná, protože ukazuje nejen to, že obyvatelé Velikonočního ostrova trvali na svém příchodu na ostrov „ze západu“, tedy přes Pacifik, ale že částečně mohlo být smyslem přinést na ostrov nějaké nesmírně cenné záznamy, a odtud možná někam jinam. V každém případě, tato tradice také naznačuje další možné spojení se západem, a se slavnými sumerskými „deskami osudu“, hrozivými objekty moci, pomocí kterých, a kvůli kterým, vedli „bohové“ strašlivou válku, v jejímž závěru byli někteří zničeni a další vzati „jinam“. Pokud cílem migrace na Velikonoční ostrov skutečně bylo přinesení nějakých nedocenitelných záznamů, je v tom jistá logika – jestliže účelem bylo zabránit padnutí takových záznamů do nesprávných rukou jejich ukrytím na odlehlém místě, nelze si vybrat odlehlejší místo, než Velikonoční ostrov.

Že za migrací na toto zapadlé a pusté místo byl nějaký skrytý záměr je evidentní ze skutečnosti, že tento téměř trojúhelníkový ostrov má jen asi 60 čtverečných kilometrů, a jeho tvrdá vyvřelá hornina obsahuje jen málo půdy vhodné pro zemědělství. A přece se zde nachází několik typických a slavných soch hlav – slavné moai – které váží 10 až 200 tun, a všechny jsou tváří natočeny ke středu ostrova, aby, podle místní legendy, chránily ostrov od potopení se do moře, jak se to podle legend obyvatelstva stalo dříve. Toto všechno si samozřejmě vynucuje otázku, jak mohla tak malá populace na tak izolovaném místě vytěžit a poté přesunout tak ohromné a pečlivě vytesané sochy.

Místní legenda a tradice s odpovědí na tuto otázku příliš nepomáhá, protože na Velikonočním ostrově, stejně jako na různých starodávných místech na síti, která se nacházejí ve Velké Británii, se podle tradice hýbaly kameny samy!
V místní tradici je však jisté vodítko ohledně toho, jakým způsobem k pohybu došlo, ale to odhaluje ještě další záhadné spojení mezi Velikonočním ostrovem a – ze všech míst – Egyptem:

... Podle legendy se kamenní obři přesouvali „sami“ na určená místa díky magické síle zvané „mana“. Bez ohledu na to, zda je to pravda či ne, i tak je faktem, že stejný popis hybné síly se objevuje na „druhém nejlepším“ místě archeologické záhady v Pacifiku, kterým je Nan Madol – nějakých 10 000 km na západ …

Tím ale nepochopitelné podobnosti rozhodně nekončí. Síla "mana" byla symbolizována znakem, který ji možná měl koncentrovat, a který byl vyryt na zadní straně některých soch. Velmi podivné je, že se nápadně podobá egyptskému magickému kříži - „anch“, jenž měl plnit stejnou funkci. Přítomnost zvláštního symbolu vypadajícího jako anch není jediným spojením se vzdálenými kulturami Středního východu. V kultu Velikonočního ostrova a jeho tradicích zřetelně figuruje myšlenka „ptačího muže“. Daný chimérický koncept se dokonce objevuje jako hieroglyf v písmu Rongorongo. Tento symbol ptačího muže byl možná znakem pro hlavního boha ostrovanů - Make Makeho, který pobýval na nebi, a měl takovou kontrolu nad tajemnou silou „mana“, že byl izolován, protože jeho moc nad ní byla nebezpečná. Make Makeho nebezpečná nadvláda nad silou mana nebo její využití se projevovaly záblesky, což je „ten samý motiv, který je spojován s hlavním andským bohem, Viracochou“, a když jsme u toho, podobné spojení se objevuje i u nejdůležitějšího řeckého boha Dia s blesky, a u mezopotámských bohů Ninurty a Nergala, u kterých je tomu stejně. Kromě toho existují i další zvláštní spojitosti bohů v podobě „ptačích mužů“ se Středním východem. Stačí se zamyslet nad vyobrazením egyptského boha vědění a moudrosti Thovta:

Podobná vyobrazení chimérických "ptačích mužů" lze najít také v Mezopotámii:

Zdálo by se tedy, že mimo fenomén celosvětové sítě se také setkáváme s globálním rozměrem víceméně stejných náboženských a mytologických vyobrazení, které ji doprovázejí.

-------------------------------------------------

PRAMENY:

57. Witkowski: Axis of the World, str. 217.
58. Witkowski, Axis of the World, str. 19–20
59. The Cosmic War,str. 74–75, 83, 239
60. Witkowski, Axis of the World, str. 14.
61. Witkowski, Axis of the World, str. 33
62. Witkowski, Axis of the World, str. 32
63. Witkowski, Axis of the World, str. 26
64. dtto.
65. dtto. str. 27
66. Witkowski, Axis of the World, str. 37
67. David Hatcher Childress: "Lost Cities of Lemuria and the Pacific" (Adventures Unlimited Press, 1988), str. 302
68. Witkowski: Axis of the World, str. 28
69. dtto.
70. dtto., str.  20
71. Witkowski: Axis of the World, str. 30
72. dtto.
73. The Cosmic War,str. 139–233
74. Witkowski: op. cit., str. 16
75. dtto., str. 21
76. Witkowski: Axis of the World, str. 22
77. dtto.
78. dtto., str. 23
79. dtto.
80. dtto. str. 24
81. The Cosmic War, str. 56–58