Zakázané dědictví padlé rasy (1)

Jiných událostí, při nichž by se objevili andělé, je v Bibli poskrovnu – a když už se o nich přece jen mluví, je jejich popis nejasný a vágní, takže čtenář neví, jaký obrázek si o nich má udělat. Například v obou výše zmíněných příkladech, u Abraháma i u Lota, jsou andělé popsáni prostě jako „lidé“, kteří usednou ke stolu, aby se najedli jako kterýkoliv jiný smrtelník.

Vliv Mágů

Andělé se stali nedílnou součástí židovského náboženství až v poexilových dobách – tj. až kolem roku 450 př. Kr., kdy se Židé navrátili z babylonského zajetí,. V židovské náboženské literatuře se začali objevovat ještě později – asi kolem roku 200 př. Kr. Texty jako Kniha Danielova a apokryfní Kniha Tobiášova obsahují záhadné zprávy o andělských bytostech majících jména, specifický vzhled a zavedenou hierarchii. Tyto zářící figury však byly nežidovského původu. Vše nasvědčuje tomu, že to byli cizáci pocházející zpoza hranic, zejména z Persie.

Země, kterou dnes známe jako Írán, se nemusí zdát být původní andělskou domovinou, ale faktem je, že Židé ve vyhnanství byli tamějším vírám hojně vystavováni – zejména poté, co v roce 539 př. Kr. získal Babylon perský král Cyrus Veliký. Mezi tyto víry patřil nejen zoroastrismus (pojmenovaný po proroku Zoroastrovi či Zarathustrovi), ale také mnohem starší náboženství Mágů, elitní kněžské kasty z Médie (území Médů) v severovýchodním Íránu. Mágové věřili v celý pantheon nadpřirozených bytostí zvaných ahuras, čili „zářících“, a daevas-ahuras, tj. bytostí, které upadly v nemilost, protože kazily lidstvo.

Přestože bylo toto náboženství nakonec Peršany zakázáno, dokázal jeho vliv prorůst hluboko do základů zoroastrismu – do jeho víry, zvyků a rituálů. Navíc téměř nemůže být pochyb o tom, že toto „mágovství“, z něhož máme dnes termíny jako mág, magie a magický, pomohlo mezi Židy rozšířit víru nejen v andělské hierarchie, ale i legendy o padlých andělech – tedy tématiku, která čerpala největší inspiraci z jednoho jediného díla… z Knihy Henochovy.

Kniha Henochova

Tato kniha, vzniklá tja po částech poskládaná mezi rokem 165 př. Kr a počátkem našeho letopočtu, tato takzvaná pseudografie (dílo nesprávně připsané svému údajnému autorovi), se zabývá zejména příběhem o padlých andělech. Nicméně nikoliv pádem andělů obecně, ale pouze těch, kteří vešli ve známost jako îrin (v jednotném čísle îr), neboli „ti, kteří střeží“, či pro jednoduchost a pro lepší porozumění „strážci“.

Henochova kniha vypráví příběh dvou stovek vzbouřených andělů, Strážců, kteří se rozhodli porušit nebeské zákony a „sestoupit“ na pláně, kde chtěli pojmout za manželky smrtelnice. Místem jejich sestupu prý byla lokalita vrcholku hory Hermon v pohoří Antilibanon, severně od dnešní Palestiny (níže ale viz pravděpodobnou domovinu Strážců).  Asi 200 rebelů si uvědomí důsledky toho, že porušili zákon, a složí přísahu, podle níž na sebe veškerou vinu vezme jejich vůdce Shemyaza, pokud by se pro ně věci neměly vyvíjet dobře.

Po příchodu do nížin se začnou Strážci oddávat pozemskému obcování se svými vyvolenými „ženami a manželkami“, a z těchto spojení vzejdou obří potomci nazvaní Nephilim (Nefilim) – slovo vyjadřující v hebrejštině „ty, kteří padli“, do řečtiny pak přeloženo jako gigantes, čili „obři“.

Tajemství nebes

Když právě nebyli s pozemskými ženami, prozrazovali tito rebelantští andělé mnohá tajemství nebes komukoliv, kdo byl ochoten jim naslouchat. Jeden ze vzbouřenců, druhý z vůdců jménem Azazel, prý „lidi naučil vyrábět meče, nože, štíty, prsní pancíře a ukázal jim (pozemské) kovy a umění jejich zpracování“ – z čehož lze usuzovat, že to byli právě Strážci, kdo naučil lidstvo zpracovávat kov. Naučili je také, jak si zhotovit „náramky“ a jiné „ozdoby“ a jak používat „antimon“ – křehký bílý kov, jenž nalezl využití v umění a medicíně.

Ženy Azazel naučil „líčit si“ oči a používat „různé drahé kameny“ a „barevné stíny“, z čehož by vyplývalo, že před tím bylo nošení šperků a používání make-upu neznámou věcí. K tomu všemu byl Azazel navíc obviněn z toho, že ženy naučil užívat si sexuálních rozkoší a chovat se promiskuitně – což bylo v očích hebrejských vypravěčů jasným rouháním a „bezbožností“.

Jiní Strážci byli obviněni z toho, že smrtelníkům odhalili znalosti o vědě, jako například astronomii, meteorologii, vědění o „věcech zemských“ – tj. zřejmě o geodézii a zeměpisu, dále o „záležitostech“ nebes – tj. o pohybech nebeských těles jako je Slunce nebo Měsíc. Jejich nejvyšší vůdce, Shemyaza, prý učil „očarovávání a bylinkaření“, tedy praktiky, kterým se ortodoxní židé zdaleka vyhýbali. Další z padlých, Pênêmûe, přišel s „hořkým a sladkým“, což téměř jistě odkazuje k použití koření a bylin při vaření a přípravě pokrmů. Další věcí, které se lidem od Strážců dostalo, byla instruktáž o „inkoustu a papíru“, což vedlo k prvním formám jejich psaného písma. Mnohem znepokojivější jsou ale informace, které lidem předal Kâsdejâ – ten je prý měl „naučit, jak si poradit se zlými duchy a démony a jak zahubit embryo v těle matky.“ Jinými slovy naučil lidstvo provádět potraty.

Tyto řádky popisující zakázané praktiky, které byly lidstvu předány vzbouřenými Strážci, volají po fundamentální otázce: K čemu by vůbec andělům znalosti o takových věcech byly – proč by je měli vůbec mít? Na co jim bylo umět pracovat s kovy, používat amulety, zaříkávání a písmo? K čemu jim bylo psaní, zkrášlování těla, ochucování pokrmů kořením a umění usmrtit ještě nenarozené dítě? Ani jedna z těchto věcí není něco, co by člověk očekával u nebeských poslů a božích služebníků – pokud tedy i oni nebyli jen lidé.

Podle mého názoru se toto odhalení dříve neznámých vědomostí podobá aktu, kdy vysoce vyspělá rasa předává některá svá přísně střežená tajemství příslušníkům méně rozvinuté kultury, která se ještě stále potýká s porozuměním základním principům života.

Mnohem více znepokojivé pak byly činy Nefilim, kteří mezitím plně vyspěli. Nakonec došlo k tomuto:

A když už je lidé nemohli podporovat, obři se obrátili proti nim a lidstvo pozřeli. A začali hřešit proti ptákům a šelmám, plazům a rybám, požírali se navzájem a pili krev. Ty, co byli účastni tohoto bezpráví, pak obvinila sama země.

V té době už nářky a prosby lidstva slyšeli zcela zřetelně i andělé-Strážci, kteří zůstalí loajální nebi. Jeden po druhém byli Bohem určováni, aby učinili opatření k potření vzdorných Strážců a jejich potomků Nefilim, kteří jsou popisováni jako „pancharti, zavrženci a zplozenci smilstva“. Nejvyšší vůdce, Shemyaza, je spoután a pověšen hlavou dolů a jeho duše je vypuzena, aby se stala hvězdami v souhvězdí Orionu. Druhému vůdci, Azazelovi, jsou spoutány ruce a nohy a je navždy uvržen do temnot pouště známé jako Dûdâêl. Je na něj navršena hromada „hrubých a rozeklaných kamenů“ a pod nimi musí setrvat až do Dne posledního soudu, kdy bude za své hříchy „vržen do ohně“. Zbylí Strážci jsou za to, že kazili lidstvo, přinuceni sledovat pobití svých vlastních dětí, předtím než jsou sami vsazeni do jakési nebeské obdoby žaláře jménem „ohnivé peklo“.

Sedmero nebes

Na scénu pak vstupuje patriarcha Henoch, který je z nějakého nevysvětlitelného důvodu požádán, aby se za uvězněné rebely přimluvil. Poté se je snaží usmířit s nebeskými anděly, ale tato snaha žalostně ztroskotá. Henochova kniha se pak věnuje popisu toho, jak je patriarcha anděly přenesen přes hory a moře až do „sedmera nebes“. Tam se mu naskytne pohled na mnoho andělských bytostí, pozorujících nebeská tělesa z objektů, které připomínají astronomické observatoře. Další bytosti se tam starají o sady a zahrady, které připomínají spíše izraelský kibuc (zemědělskou osadu), než nějakou nadpozemskou, nebeskou říši.

Jinde v „nebi“ se nachází Eden (Ráj), kde Bůh vytvořil zahradu pro Adama a Evu. Henoch se stává prvním člověkem, který se do ní od jejich vyhnání podívá.

Nakonec, za časů Henochova pravnuka Noema, pokryje všechnu zem potopa a zničí i všechny stopy po rase obrů. Tím je u konce i příběh Strážců.