ZAKÁZANÉ VĚDOMOSTI: TAJEMSTVÍ VATIKÁNSKÝCH ARCHIVŮ

Pravděpodobně se dá říci, že náboženství, každé náboženství, s sebou nese vůni tajemství; vůni společenství s neviditelným, ale možná jedno z nejzáhadnějších a mocných náboženství je římskokatolická víra a samozřejmě i samotný Vatikán, autonomní městský stát, který ho řídí. Jedním z mnoha problémů které se v průběhu staletí objevily je existence takzvaných tajných archivů, které si Vatikán rozhodl skrývat před profánními lidmi, nebo někdy jen zvědavými zájemci o poznání. Zdá se, že tato tajemství  se pohybují v rozmezí od běžných účtů až po informace, které by v případě zveřejnění mohly ohrozit samotnou existenci církve.

Kosti svatého Petra 

Jak se dalo očekávat, je zde mnoho náboženských artefaktů, včetně údajných kostí svatého Petra, který byl prvním papežem. V Bibli, konkrétně v Matoušově evangeliu 16,18-19, se píše: "Ty jsi Petr a na této skále zbuduji svou církev. Dám ti klíče od nebeského království. Cokoli svážeš na zemi, bude svázáno". Konec svatého Petra nebyl šťastný a předpokládá se, že byl umučen a ukřižován hlavou dolů v Neronově amfiteátru, na jehož místě dnes stojí Vatikán. Ostatky byly nalezeny ve 40. letech 20. století, i když jiné zdroje naznačují, že to bylo koncem 30. let, když archeologové prováděli vykopávky na nekropoli pod bazilikou svatého Petra, ale v té době se o nálezu mlčelo. Veřejnost se o nich dozvěděla a spatřila je až v roce 2013, kdy byly poprvé veřejně vystaveny z pověření papeže Františka; papež František se totiž nad ostatky (devíti úlomky kostí - viz. obr. níže), které byly vystaveny v bronzové vitríně vedle oltáře, pomodlil během mše konané u příležitosti celoročního uznání křesťanské víry.

Bylo to vůbec poprvé, co byly vystaveny na veřejnosti. Spojení se svatým Petrem bylo formálně potvrzeno v roce 1968, kdy vládnoucí papež Pavel VI. prohlásil, že důkazy o původu relikvií jsou přesvědčivé, ale zdá se, že to bylo pouze na základě víry, protože k dispozici nebyly žádné vědecké důkazy, které by to potvrzovaly. Ve skutečnosti je také možné, že společně s uctíváním různých artefaktů (oděvů a lidských ostatků), které údajně patřily klíčovým postavám rané církve, šlo o další příklad téhož. Akt uctívání údajných posvátných artefaktů hraničí s kognitivní disonancí, protože v mnoha případech neexistuje absolutně žádný důkaz, že kromě toho, že jsou starobylé a skutečně patřily osobě, které jsou připisovány. 

To znamená, že vzhledem k tomu, že svatý Petr byl prvním papežem, je možné, že po své smrti byl pohřben na známém místě, takže tyto ostatky mohly být jeho, ale neexistuje žádný absolutní důkaz a testy DNA, za předpokladu, že by je bylo možné získat z tak staré tkáně, by byly téměř bezcenné, protože i když by pravděpodobně mohly určit, zda se jedná o muže, není nic svatého Petra, s čím by se daly porovnat. Nicméně tento objev se svým významem téměř řadí k Turínskému plátnu, které údajně představuje pohřební oděv, jenž zakrýval zpustošené Kristovo tělo ležící v hrobě po jeho ukřižování. Mít alespoň nějaké skutečné části těla, v tomto případě kosti, tak zásadní postavy v dějinách katolické církve by tedy byla skutečně zlomová záležitost. Ale opět, stejně jako v případě Turínského plátna, kromě záhady, jak obraz na plátně vznikl: je to malba, primitivní fotografie, nebo jej způsobil výbuch energie? Ani pro jednu z těchto relikvií neexistuje absolutní důkaz pravosti.

Existuje jedna konkrétní relikvie, na kterou si Vatikán nedělá nárok, a to je jediná možná relikvie, která by mohla být připsána Ježíši Kristu, a tou je jeho předkožka (neboli prepucium), která by mu zůstala po obřízce, jak je zvykem u všech židovských dětí mužského pohlaví, když jim je osm dní. V roce 1900 Vatikán rozhodl, že takové relikvie podporují podle jeho definice "neúctyhodnou zvědavost". V témže roce vydal papež Lev XIII. v rámci snahy pomoci modernizovat církev a odstranit praktiky, které by mohly být vykládány jako kulturně zaostalé, vystavil dekret, v němž hrozil exkomunikací každému, kdo by o svaté předkožce jen promluvil. Situaci nepomohla ani skutečnost, že v jednu dobu se na různých místech Evropy nacházelo dvanáct předkožek, které údajně patřily Kristu.

Satan 

Jedním z nejpodivnějších tvrzení o tajných archivech je, že Ďábel, Satan nebo jakékoliv jiné jméno, které vás zajímá chcete-li, je prý buď pohřben, nebo uvězněn ve Vatikánu. Snad v alegorickém smyslu zesnulý otec Gabriel Amorth, který zemřel v roce 2016 a byl hlavním exorcistou ve Vatikánu, uvedl:

"Ďábel sídlí ve Vatikánu a můžete vidět důsledky. Používá své síly zla k tomu, aby měnil podobu, mizel, mluvil různými cizími jazyky nebo se dokonce tvářil jako sympatická postava."

Podle otce Amortha byl při jednom exorcismu postižený posedlý Satanem, který mu řekl:

"Každé Zdrávas Maria z růžence je pro mě ranou do hlavy; kdyby křesťané znali sílu růžence, byl by to můj konec!".

To všechno jsou dost silné věci, ale je třeba mít na paměti, že otec Amorth  je ultrakonzervativní ve svých názorech na katolickou doktrínu a teologii. Vůbec se mu nelíbily zásadní změny ve způsobu sloužení mše a další záležitosti, které vyplynuly z II. vatikánského koncilu, který trval v letech 1962/65. Tento koncil si vyžádal papež Jan XXIII. ve snaze přiblížit církev modernímu světu. Amorth nebyl ve svých námitkách osamocen, protože stejně tak většina kurie, která je v podstatě vládou Vatikánu, a tedy i církve, nebyla nejlépe spokojena. Kupodivu jedna věc, která se nijak nezměnila, byl způsob, jakým se prováděly a stále provádějí exorcismy, a to včetně latinského znění tradičního katolického obřadu exorcismu, "Rituale Romanum".

Možná, že když otec Amorth mluvil o "Ďáblu sídlícím ve Vatikánu", měl na mysli ústavní změny týkající se způsobu řízení církve, nebo možná některé skandály týkající se záležitostí vatikánské banky a jejího podezření z napojení na mafii. Nebo ještě hůře, možná věděl o sexuálním zneužívání dětí různými představiteli kléru. Jako u všech podobných tvrzení se vatikánské úřady uzavřely do sebe a vše popřely. Nakonec se však důkazy staly zdrcujícími a to vedlo k tomu k řadě dalších tolik potřebných změn a samozřejmě i k odškodnění těch, kterým bylo tak těžce ublíženo. Bohužel to však příliš nepřispělo k ukončení kultury utajování, která stále prostupuje vnitřní fungování církve.

Grimoáry

Objevovala se také tvrzení, že ve zdech Vatikánu se konaly satanistické mše, což je samozřejmě usilovně popíráno, ale vždy bychom měli mít na paměti, že jedna z nejhorších knih o satanismu a černé magii, která kdy vznikla, byla vytvořena jedním z papežů, který se jmenoval Honorius III. (1150 - 1227). V roce 1216 také schválil vznik nechvalně proslulého mnišského řádu dominikánů a právě tato organizace se pustila do různých inkvizičních akcí, které rozsévaly vražednou spoušť mezi širokou veřejností. Ve skutečnosti byli dominikáni vytvořeni právě za tímto účelem.  Kniha, kterou napsal, se jmenovala "Grimoár papeže Honoria III." (všechny grimoáry jsou v podstatě sbírky kouzel a zaklínadel) a údajně měla kněžím poskytnout znalosti potřebné k práci s démony a hlavně k jejich ovládání. Laici měli tendenci předpokládat, že když kněží mohou komunikovat s posvátnými bytostmi a ovládat je, mohou také ovládat síly zla, nicméně důvod mohl být mnohem temnější: moc a osobní prospěch.

Samotná kniha je prý sama o sobě mocná a při jejím předávání a zejména při používání jejího obsahu je třeba dbát velké opatrnosti. Původní rukopis "Grimoáru papeže Honoria III." je údajně nejnebezpečnější verzí ze všech. Z tohoto důvodu se předpokládá, že originální soubor dokumentů je uložen v karanténě na zvláštním místě v tajných archivech. Jako další stupeň obezřetnosti lze uvést způsob, jakým je grimoár napsán, a směsici jazyků, které jsou v něm použity, takže svazek je svou složitostí téměř omračující. To bylo záměrné a mělo to zabránit tomu, aby se k němu nedostali pouhý zvědavci, protože jen ti, kteří mají skutečnou touhu (nebo potřebu) ho používat, by byli ochotni vynaložit značný čas, úsilí a riziko. Existují moderní verze knihy, které jsou k dispozici k prodeji a které také nesou určitou potenciální sílu.  

Chronovizor

V trezorech je údajně ukrytý ještě jeden artefakt, který zahrnuje exotickou technologii téměř podobnou magii, a to podivné zařízení zvané "chronovizor". To, stejně jako cokoli jiného, pomáhá ukázat nelehký a ambivalentní vztah mezi náboženstvím, vědou a paranormálními jevy, zejména v zákoutích zatrpklého církevního dogmatu římskokatolické církve. Poměrně nedávno se objevily náznaky, že jeden z jejích kněží sestrojil přístroj, který, pokud jsou tato tvrzení pravdivá, dokáže skutečně nahlédnout do temných zákoutí času; takovým přístrojem byl "Chronovizor". Spojení mezi katolickou církví a tématem "paranormální vědy", jehož příkladem se zdá být právě "Chronovizor", vlastně není žádným skutečným překvapením, uvědomíme-li si, že přinejmenším od dob již zmíněného papeže Honoria III. si církev udržuje živý zájem o vědu a praxi magie a magických zařízení.

Chronovizor údajně sestrojil italský kněz; zesnulý otec Pellegrino Maria Emetti, který zemřel v roce 1994 ve věku 69 let. Páter Emetti měl zřejmě vědecké vzdělání a údajně také získal titul v oboru kvantové fyziky. Přesto není pochyb o tom, že otec Emetti byl skutečnou osobou, která byla uznávaným odborníkem na předkřesťanskou hudbu a také se živě zajímala o harmonické prvky spojené s gregoriánským chorálem. V průběhu této práce, kterou prováděl ve spolupráci s jistým otcem Agostinem Gemellim, lékařem a psychologem; pokoušeli se odstranit harmonické složky z gregoriánských zpěvů, když ke svému úžasu uslyšeli, jak k nim z reproduktoru magnetofonu, který používali, promlouvá hlas zesnulého otce pátera Emettiho. Knězův otec zřejmě používal vůči němu výrazy, které pocházely z jeho dětství a byly známy pouze v rámci jeho rodiny. Tato překvapivá událost, kterou potvrdil i otec Gemelli, přiměla otce Emettiho k zamyšlení nad možností, že zvuky a činy lidí v minulosti nemusely ve skutečnosti zmizet hned, jak byly pořízeny, ale mohly zůstat v nějaké podobě zaznamenány.

Nebo ještě překvapivěji, skutečně se otiskly do úzkého kousku prostoru a času, kde se odehrály, událost také pomáhá potvrdit elektronické hlasové fenomény (EVP). Osobou, která existenci chronovizoru skutečně odhalila veřejnosti, byl otec Francois Brune, který se etabloval jako autorita v oblasti vztahu mezi náboženstvím a paranormálními jevy. Podle otce Bruneho otec Emetti v průběhu několika rozhovorů prozradil, že stroj sestrojil za pomoci dvanácti vědců, mezi nimiž byly takové osobnosti jako nositel Nobelovy ceny Enrico Fermi a Werner von Braun. Emetti uvedl, že byl svědkem ukřižování Krista a dalších ikonických událostí v dějinách, ale skupina, která jej sestrojila, měla pocit, že je příliš nebezpečný na to, aby se dostal do nesprávných rukou. Kněz také tvrdil, že se v něm díval na ukřižování Krista a také pozoroval Napoleona; kromě toho tvrdil, že a viděl také filozofa Cicera.

Tvrdil také, že pomocí obrázků na obrazovce Chronovizoru skutečně pořídil fotografii Krista, jak umírá na kříži. O tomto snímku později tvrdil, že je totožný (až na fotografickou inverzi) s jedním, který se začíná prodávat ve svatyni v Collevalenze v Itálii. Fotografie ve skutečnosti zobrazuje Ježíšovu řezbu, kterou vytvořil španělský umělec Cullot Valera. Páter Brune to vysvětlil tím, že sochař vyřezal obrazy podle pokynů jeptišky, která zažila vidění Krista, a proto jsou socha a fotografie totožné, protože obě zobrazují Kristovu tvář, jedna je fotografie pořízená na chronovizoru a druhá obraz popsaný jeptiškou... no, snad. Podle všeho bylo zařízení počátkem roku 1994 demontováno kvůli vyhlídce, že poznatky získané jeho použitím by mohly potenciálně destabilizovat bezpečnost celé planety. Vlastně není těžké pochopit proč, protože jakákoli bezohledná vláda nebo skupina jednotlivců by mohla využít znalosti získané z minulosti k ovlivnění současnosti a zřejmě i budoucnosti.

Otázka zní: proč by se otec Emetti, uznávaný učenec a intelektuál, který má co ztratit, přiznával k tomu, že pomáhal takový stroj vytvořit? Podle vyprávění otce Bruna se otec Emetti na smrtelné posteli odvolal s tím, že stroj nikdy neexistoval a že si celou historku vymyslel. Vždy vynalézavý otec Brune však trvá na tom, že stroj existoval a že otec Emetti se odvolal pouze pod nátlakem svých nadřízených ve Vatikánu a že stroj stále existuje, ale je držen pod zámkem v nějakém bezpečném trezoru uvnitř Vatikánu.

Důkazy o mimozemšťanech 

Dalším uchazečem o tajné trezory je absolutní důkaz kontaktu s mimozemskými bytostmi, a když se nad tím člověk zamyslí, nemělo by to být žádné velké překvapení, protože vatikánští představitelé nikdy neodmítali možnost existence jiných tvorů tam venku ve Vesmíru. Ve skutečnosti prohlásili, že pokud mimozemšťané nikdy neslyšeli o svaté Trojici Boha, Syna a Ducha svatého, pak je na nich, aby je poučili. O tom, jak by se na to mohl dívat islám nebo některá jiná víra, se nezmiňují. Některé zdroje tvrdí, že při archeologických pracích prováděných ve Vatikánu v roce 1998 byly nalezeny protáhlé lebky a malé obličeje. Zdá se, že se podobají klasickým lebkám "mimozemských mumií", které se nacházejí jinde na Zemi, a od doby nálezu Vatikán potlačuje jakékoli důkazy o jejich existenci pro případ, že by to diskreditovalo křesťanství.

Toto odhalení o lebkách mimozemšťanů se rozšířilo na tvrzení, že spolu s různými místy v USA se v tajném archivu nacházejí i živí mimozemšťané. Od nástupu papeže Františka se objevily silné náznaky, že Zemi navštívili mimozemšťané, a on slíbil, že někdy v budoucnu dojde k úplnému veřejnému odhalení. Bohužel navzdory tomu, co papež František říká, a vzhledem ke způsobu, jakým Vatikán žárlivě střeží obsah tajných archivů, je pravděpodobné, že v dohledné budoucnosti zůstanou utajeny, takže je nepravděpodobné, že by bylo možné některá z těchto tvrzení ověřit. Kromě toho, i kdyby byl přístup umožněn, vzhledem k potenciálně výbušné povaze některých archivů, zejména pro pokračování církve v její současné podobě, by byl jakýkoli přístup omezen a přísně monitorován.