"Získat zpátky svoji planetu" (Recenze filmu Avatar Jamese Camerona) (1)

Jakožto autor stránek věnovaných příběhu Země z pohledu Země samé jsem rád, že mohu označit film Avatar za první mistrovské dílo nového žánru – Gaia-fantastické fikce (Gaian science-fiction) neboli gi-fi. Hollywood tentokrát vytvořil epický film, který odráží zázračnost a kouzlo našeho světa, místo aby vábil na úžasné světy v odlehlých vesmírech.

Pandoru, exotickou planetu, kde se příběh filmu odehrává, totiž můžeme považovat za paralelní planetu vůči té naší.

Z ekologického hlediska je to říše úžasně bohaté biodiverzity a přírodních výtvorů, které hraničí s neskutečnem, podobně jako tomu je na naší planetě. Z hlediska metaforického je to rovněž Země – nahlížená jako místo bitvy mezi domorodým obyvatelstvem a sjednoceným společenstvem militantních nepřátel. Z mytického a estetického hlediska jde o film na světelné roky vzdálený Blízkým setkáním třetího druhu, Hvězdným válkám a trilogii Matrix, protože konečně nabízí ekologické podobenství pro 21. století.

Jde o předehru k tomu, aby mainstream uznal Bohyni moudrosti a vyslechl její příběh, sofiánskou vizi z Mystérií.

„Co je zde, to tu je, co zde není, není nikde,“ zní jedno tantrické přísloví.

Avatar vypodobňuje cizí svět, Pandoru, ale tento svět jednoznačně připomíná Zemi v původní nádheře její rajské krásy. Zápletka vypráví o vítězství domorodých obyvatel nad násilím a hamižností, které hrozily proměnit jejich přirozený ráj v pustinu.

Zní vám to povědomě?

 
Jake Sully ve svém „avatarovi“, neboli hybridním těle, umožňujícím mu žít mezi národem Na’vi. Pandorská lovkyně Neytiri ho učí lukostřelbě. Pandora je Zemi podobný přírodní ráj kdesi v dálavách naší galaxie.

Avatar je lidový mýtus (folk lore – odtud český výraz folklór, pozn. překl.) zasazený na jinou planetu, ale zformovaný podle vzoru knihy Cesta hrdiny, již proslavili mytolog Joseph Cambell (autor publikace o srovnávací mytologii Tisíc tváří hrdiny) a Jean Houstonová (autorka knihy The Hero and the Goddess).

V mém vlastním příspěvku k této problematice, v knize The Hero – Manhood and Power, obhajuji názor, že to, co dělá člověka hrdinou, je jeho mistrovské ovládání a uplatňování nadbytečné síly, kterou disponuje. Tohoto nadbytku je mu zapotřebí, protože bojuje se zdánlivě nepřekonatelnými silami. Při hrdinském usilování o cokoliv nejsou šance nikdy vyrovnané. Hrdina typu Davida vždy stojí proti nestvůrné síle reprezentované někým jako Goliáš. Co dělá člověka, muže, hrdinou je jeho úspěšné uplatnění enormní síly, díky níž poráží síly ještě enormnější.

Každý film a každá kniha založená na hrdinské tematice užívá tohoto motivu.

I Cameronův film tohoto tématu využívá, ovšem jeho specifické varianty: přidává hrdinku, Neytiri, která hrdinovi, Jakeovi Sullymu, umožňuje splnit jeho úkol. Cameron, který je autorem scénáře, přidává ke klasické zápletce Cesty hrdiny tři faktory. Tradice velí, že hrdina je samotář a zdánlivě nepřekonatelné síly působící proti němu musí překonat zcela sám.

Jake Sully je ve filmu podpořen třemi elementy: hrdinkou Neytiri, lidem Na’vi – domorodým kmenem, z něhož Neytiri pochází, a Duchovní matkou Pandory, Eywou. Jake Sully tedy na planetě, kterou brání proti společenstvu militantních nepřátel, nestojí jako hrdina osamoceně – právě v tomto ohledu zápletka Avatara meze tohoto tradičního mytématu přesahuje.

Neytiri úspěšně učí Sullyho pandorským zvyklostem a postupně se mezi nimi začíná odvíjet mezidruhová milostná zápletka. Lid Na’vi nakonec Jakea přijme, ale ne jako mesiáše a spasitele, ale jako převtělení hrdiny a válečníka, jednoho z pěti příslušníků kmene, kteří kdy dokázali zkrotit divokého létajícího draka, Toruka. Jakmile je Jake takto rozpoznán a přijat, sjednotí pandorské kmeny k boji proti zdrcující síle nepřátelského militantního společenství.

Ke konci, v rozhodujícím střetnutí, kdy domorodci bojují luky a šípy proti nejmodernější vojenské technice a zápalným bombám, zasáhne Eywa: poštve na znesvětitele, kteří chtějí vykořistit planetu v honbě za mocí a ziskem, rozběsněná lesní zvířata.

Film Avatar popisuje domorodou rasu Na’vi jako šamanistické lovce-sběrače s modrou pokožkou. Tito tvorové žijí v hlubokém souladu s ekologií svého přirozeného prostředí na planetě zvané Pandora. Stejné jméno, Pandora, měla i řecká bohyně – znamenalo „ta, která všem rozdává“.

Prostřednictvím Pandory Cameron předkládá filmovou metaforu Matky Země – tímto jménem dříve naši planetu někteří pozemšťané nazývali.

Animismus, nejstarší kolektivní způsob myšlení známý našemu druhu, je přesvědčení o tom, že tato planeta, která poskytuje vše nezbytné k existenci života, není jen obří bezduchou koulí hmoty. Podle animismu je to inteligentní, samočinně regulovaná bytost interaktivně (animistickým poutem, chcete-li) propojená s bytostmi – jak lidskými tak jinými – kteří na ní žijí.

Podobně jako animismus, i moderní teorie Gaii hlásá, že pozemská biosféra se samočinně reguluje v neustálé zpětnovazební smyčce vůči biotě, tedy veškerému vědomému životu v ní. Stejně jako Gaia, i Pandora je sebe si uvědomující superorganismus, jehož vnitřní inteligenci Na’vi nazývají Eywa – jiným jménem Sofia. V Mystériích je Sofia (Moudrost) označením pro božskou přítomnost na planetě. Je to Ta, která je nekonečně moudrou matkou přírodou, moudrostí živoucí země. Přestože Cameron používá pro vypodobnění Pandory CGI (počítačově generovaných obrazů), úchvatná krása animace v tomto filmu připomíná, jak mohl vypadat náš svět v představách dávno zapomenuté rajské minulosti. Tuto minulost nemůže vykreslit ani nahradit žádná technologie, ale pokud je tato uchopena s uměleckou precizností, jakou prokázal Cameron, pak může přivést lidskou mysl až na samotnou hranici její fantazie.

Na’vi se běžně spojují s rostlinami, ptáky a zvířaty, aby tak setrvali v harmonii s Eywou, jejíž přítomnost prostupuje Pandoru díky síti stromovitých úponů. Na’vi se dokáží spojit s jakoukoliv rostlinou nebo zvířetem prostřednictvím něčeho, co bychom mohli nazvat šamanským vcítěním. Účast na životním příběhu Gaii-Sofie rovněž vyžaduje akt propojení či vytvoření pouta. Předpokladem je znát a milovat příběh Padlé bohyně – dokonce nezbytným předpokladem. To je jedna věc.

Ale nechat příběh stát na vytváření vědomého pouta s živoucí přítomností planetární duše a planetární mysli, to je věc jiná. Počítačově generované obrazy ve filmu Avatar prezentují úžasný svět nezměrné krásy. Podobně by vypadal i ten náš – byl by nadšený z toho, že pouto mezi ním a jeho obyvateli existuje a funguje.

Tento film se dotkne nevyslovitelné touhy dřímající v mnoha lidských srdcích – touhy žít spolu s Gaiou v jejích snech a tím objevit naši skutečnou roli v planetárním spletenci.

Uctívání přírody

Od chvíle uvedení do kin v prosinci 2009 si Avatar vysloužil příznivé, někdy až nadšené recenze, ale stejně tak i spoustu negativních ohlasů. Zejména Vatikánská skupina staromódních křesťanů je vizí Pandory výrazně vyvedena z míry.

Po celém světě se z jejích úst ozývají hlasité protesty vůči pohanství, náboženství uctívajícímu Gaiu, Wicce a přírodním náboženstvím. Hlavní námitkou kristofilů je argument, že spásu nemůžeme nalézt ve světě přírody, ale pouze v osobě nadpřirozeného mesiáše.

Má reakce na toto je, že pokud skutečně žijeme v souladu s přírodou, žádnou spásu nepotřebujeme.

Tato odpověď rovněž udává směr argumentační strategii obsažené v mé knize Not His Image (nakl. Chelsea Green, 2007), v níž sleduji kořeny globálního terorismu až k „spasitelskému viru“ židovsko-křesťansko-islámské víry v božího vykupitele.

Názor, že vědomý a inteligentní život v úzkém interaktivním svazku s přírodou, jako to předvádějí Na’vi, eliminuje potřebu spásy z rukou boha otce sídlícího zcela mimo tuto planetu, není můj – nejde o žádnou moji osobní výstřednost: jde o všeobecný pohanský pohled na život. Rovněž je to názor intelektuálních kacířů, tedy lidí, kteří se rozhodli uvažovat odlišně od těch, jež jsou zaslepeni svojí vírou.

Hereze pochází z řeckého kořenu, který znamená jednoduše „vybrat si, mít na výběr, mít možnost volby.“

Křesťanství jen zřídkakdy respektuje volbu těch, kteří ho přijmou za své. Z historického hlediska se dostalo k moci brutálním vyhlazováním původních obyvatel Evropy, tedy pohanů.

V knize Not His Image srovnávám tento masakr s masovým vyhlazováním a „obracením na víru“ původního obyvatelstva amerického kontinentu.

Avatar se nepokouší popsat obracení domorodců na víru v náboženskou ideologii božího autoritářství, jen možná něco na způsob jejich uplácení tričky a kartony s pivem. Uchvatitelé Pandory nehlásají žádnou triumfální náboženskou ideologii – nepředstavují nic jiného, než striktně vojenské společenství, které shání vzácný minerál. Ale nezkreslené zkoumání moderní historie ukazuje, že různá společenství a vojenské řády, od americké armády až po Maltézské rytíře, spoléhali a spoléhají na boží autoritářství a přivlastňují si Boha na svoji stranu.

Stejně jako tomu bylo častokrát v minulosti, i v dnešní době nese křesťanství spoluvinu na znásilňování a plenění Země a na vraždění domorodých obyvatel. Přestože náboženství narušitelů v ději Avatara nefiguruje a očividně nezajímalo ani scénáristu a režiséra Camerona, pro řadu diváků očividně představuje závažný problém.

Staromódní křesťany rozčiluje zejména postřehnutelná idealizace domorodých obyvatel, divochů s luky a šípy, kteří praktikují šamanské obřady a spojují se se zvířaty, a to i tehdy, když je loví a zabíjejí.

Negativní recenze a otevřené útoky proti Avatarovi dávají zapřisáhlým věřícím v Boha a Krista možnost ventilovat jejich splíny a nám zase možnost znovu odhalit to, jak plni nenávisti dokáží být, jak netolerantní jsou vůči vzájemnému soužití a jak nejsou schopni ctít Zemi nebo respektovat kohokoliv, kdo k ní obdivně vzhlíží a považuje ji za velkého mateřského živočicha.

Ostrá kritika rizik uctívání přírody toho hodně odhaluje o těch, kteří ji šíří.

Čeho se tito lidé tak bojí? Proti čemu vlastně vznášejí námitky?

Z velké části pramení tato nenávistná reakce z nevědomosti: Straním se každého, kdo by kategoricky zatracoval uctívání přírody ve formě pohanství, animismu nebo šamanismu. Tato nevědomost je nebezpečná, zejména tehdy, když není podrobena kritické úvaze a svede na scestí jedince, kteří by jinak byli ochotni naslouchat a popřípadě i přijmout alternativní názor na uctívání přírody (neboli náboženství bohyně, jak může být také nazýváno), jenž stojí v protikladu vůči víře v boha otce existujícího mimo tuto planetu a čekajícího na moment, kdy spasí lidskou rasu tím, že na ni sešle soudný den.