"Získat zpátky svoji planetu" (Recenze filmu Avatar Jamese Camerona) (4)

Hubení magie

V kritickém místě filmu jde Jake ve svém avatarovi k posvátnému stromu bohyně Eywy a prosí ji o pomoc. Luky a šípy lidu Na’vi jsou totiž proti nejmodernější vojenské technologii a létajícím strojům lidských útočníků bezmocné.

Ale Neytiri mu něžně sdělí:

„Velká matka se nevměšuje do naších záležitostí, Jakeu, ona pouze chrání rovnováhu života.“

Rovnováhu života zachovávají a uctívají i pohané.

V této rovnováze je zahrnuto vratké ekvilibrium obyčejného a dokonalého. Experimentální mystika shodně s nevýslovně starobylou šamanskou tradicí odhaluje, že nadpřirozené síly jsou přítomné v přirozeném (přírodním) světě, a to právě zde a právě nyní. Nadpřirozenou silou je už sama dokonalá krása Gaii.

Vstoupit do té krásy a nechat se jí nadšeně pohltit v aktu, kdy se každá buňka vašeho těla bude chvět a vrávorat jako opilý námořník na palubě za bouře – tento vstup, fyzický a bezprostřední, vám umožní být součástí té krásy a vyvolá ve vás touhu zůstat v ní už navždy. Další možností je žít omezený a plytký život, v němž je člověk oslaben a sám sebe omezuje.

Po skutečném biomystickém setkání s Matkou Zemí v její ryzí úžasnosti už nebudete chtít patřit pouze sami sobě. A tímto setkáním rovněž začíná krása, která vás do sebe chce přijmout.

Ale křesťanství a jiná náboženství věřící ve spásu tuto božskou krásu světa popírají a odmítají.

Tvrdí, že příroda a přírodní nutkání (stimuly) jsou hříšné a zaslouží si být potrestány. Trvají na autoritě z nadpřirozeného zdroje existujícího mimo zemi a mimo lidstvo. Trest či odměnu rozdělují zcela bez ohledu na zásluhy.

Aby posílili svou zvrácenou, paranoidní a pseudomagickou víru, vynakládají obrovské úsilí na to, aby zahubili veškerou skutečnou magii, kdykoliv se na této planetě objeví: v půdě, ve stromech, ve vodě a na obloze, v rostlinách, zvířatech, dětech a v prostých, nevinných lidech obdařených bujnou představivostí.

Dějiny zaznamenávají ubíjení magie, ničení nadpřirozeného talentu, jímž Gaia obdarovala své privilegované problémové dítě – lidskou rasu; pokud tedy dějiny přímo nezaznamenávají vyhlazování lidské rasy jako takové.

V této pokročilé době z pohledu cyklu věků to člověka nutí přemýšlet: Kde je v tomto krutém příběhu lidského sebevyhlazování nějaká protisíla – kde je protikladně působící magie? Nevím, kde Cameron vzal mytologii, kterou použil, ani zda se radil či bral v úvahu rady od lidí mně podobných.

V Živoucím mýtu zaznamenávám svůj názor, podle kterého uznávaný komparativní mytolog Joseph Cambell špatně poradil Spielbergovi a Lucasovi ohledně děje Hvězdných válek. Předložil jim nikdy nekončící drama perského dualismu – souboj sil Světla a Temnoty. Já osobně se domnívám, že jim měl dát spíše mýtus Gaii, který se vyskytuje například v sofiánské vizi v Mystériích. Cameron v mnoha ohledech s touto vizí rezonuje, ale principem jeho síly je původní a nezkreslená mytologie prehistorických šamanistických lovců.

Postava Neytiri připomíná ženu v rozpuku – neolitickou lučištnici z jeskyně Cave of the Shaggy Bear. Tato jeskyně se nachází ve španělské Andalusii – nedaleko místa, kde žiji.

Je to dokonalý obraz Artemis, panensky cudné a nepolapitelné bohyně řeckých bájí, která je nejznámější tím, že nechala starce Aktaiona sežrat svými psy, když ji náhodou spatřil nahou při koupeli v měsíčním světle a zatoužil po jejím nádherném těle.

Ale mýtus původem ještě starobylejší rozkrývá pravý rozsah a důvod bohyniny pomstychtivé povahy: když lovec Orion překročil počet lovených zvířat, který mu stanovila Matka Země, Artemis poslala obřího škorpióna, aby Oriona bodl a usmrtil. (Tato verze „Gaiiny pomsty“ nebyla napsána Jamesem Lovelockem.)

Neytiri je pomstychtivou pandorskou Artemis vyobrazenou v La Cueva de La Pileta.

Zde už ovšem není žádnou postavou z dávné minulosti. Jakožto fiktivní postava ve filmu může chodit po světě v celé své kráse. Hollywood je často předvídavým orákulem v oblasti kolektivního nevědomí. Neytiri představuje zhoubnou magii schopnou obnovit morální rovnováhu ve světě – její schopnosti jsou srovnatelné se smrtícími loveckými a jezdeckými schopnostmi neolitické víly.

Avatar přináší pozemským domorodcům následující extrémně ne-křesťanské poselství: nastává lovecká sezóna – můžou se lovit predátoři. Neytiri dvěma šípy do hrudi skolí stárnoucího vojenského velitele v jeho nestvůrném robotickém brnění – první šíp vystřelí, aby zabil, druhý proto, že voják neprojevil úctu Eywě, Bohyni Země.

Zde je demonstrována dvojaká, morálně vyvážená zhoubná magie přinášející likvidaci a pomstu.

V bohaté mytologii Božské Ženskosti je Kálí jménem pro hněv Bohyně, ale stejné slovo se používá i pro rozhořčení lidských bytostí, které se shromáždí, aby chránily příjemné věci i prostředky k přežití, jež jim Bohyně poskytuje. Představte si hněv lvice, která chrání svou smečku, ale tento hněv je obrovský – týká se celého lvího živočišného druhu. Představte si ten zuřivý cit probouzející se v lidských srdcích a šířící se do společnosti jako empatická síla spojující lidi navzdory jejich odlišnostem a odloučení. Představte si, že to není láska, ale božský hněv, který spojuje lidi v jejich transcendentní touze po soužití v míru a hravosti.

Kdyby se toto mělo odehrát, lidský druh by okamžitě znovuobnovil pouto s veškerým okolním vědomým (vnímajícím) životem ve vzájemně působící masivní vlně nepřemožitelné síly – došlo by k náhlému vzestupu intenzity Gaiiny emocionální aury.

V Avatarovi, ve chvíli, kdy se zdá, že Na’vi utrpěli drtivou porážku, rozpoutá Eywa běsnění přírody – vypustí proti útočníkům zvířecí sílu.

Zasáhne, aby ochránila rovnováhu života.

Ale lidé jsou také silná a mocná zvířata z nadpřirozeného potomstva Matky Země. Hněv lidského zvířete proti dravosti členů jeho vlastního druhu vyvolává vyšší černou magii Kálí – vrchní ochránkyně gaiských válečníků.

Spolu s obdivem k Matce Přírodě přichází i horlivá vůle ochraňovat a zachovávat Její Zvyklosti. Ne pouze náš život, jakožto lidských bytostí schopných sebedefinice, ale síť (systém) všeho toho, co je živé. Avatar inspiruje k uctívání země krásou svých filmových obrazů a dělá víc než jen to, neboť představuje nefalšované ekologické podobenství (ekobajku, ekoalegorii, chcete-li) – nadčasový příběh s morálním ponaučením i pro dnešní dobu.

Na’vi jsme vlastně my. V konečném zůstatku účtu, který si pro sebe Gaia vypočítává a na jehož základě rozhodne o přežití lidského druhu jako takového, je cesta do nitra planetární krásy zároveň cestou bojovníka, který si bere zpět svoji planetu.

Avatar onu cestu ukazuje.